Nadační fond - ONE MORE DAY FOR CHILDREN (Keňa, Kenya)

Reportáž 2/2

Pokračování reportáže leden - únor 2011. V tuto dobu jsme se přesunuli do 2 poloviny naší mise. Zařizovali jsme potřebné dokumenty pro stavební povolení a jiná potvrzení ohledně nového dětského domova v Doldol. Také proběhla mise do na sever Kenis UN k somálským hranicím a do největšího utečeneckého tábora na světě Dadaab. Ke konci začínáme stavět dětský domov.

popisek

popisek

popisek

popisek

30.1.    V neděli nám zbývá navštívit posledních devět dětí v oblasti Nturukuma. S orientací v této části nám pomáhá dědeček Joan. Máme štěstí a také díky tomu, že jsme ráno vyjeli velmi brzy, stíháme všechny děti ještě předtím, než odejdou do kostela. Kolem poledne se rozdělujeme, Cyrus s klukama jedou vyzvednout Elishibu, Johna a Wiliamsona. A my se vracíme na hotel se opláchnout a děvčata definitivně dobalit, protože nás dnes opouštějí směrem na Thomson waterfalls a národní park Nakuru. Po hodině čekání nám volá Patrick, jen několik kilometrů před městem se jim na autě pokazilo zapalování. A následný sled událostí vede k tomu, že si holky můžou opět všechno vybalit a jejich odjezd se musí posunout na další den ráno. Nestihnou sice vodopády v Nyahururu, ale poté co nám Patrick se Cyrusem přivezou autem kluky a čtyřletou Elishibu, je čeká jedna milá povinnost. Do obchodu nás s takhle špinavými dětmi nepustí, děvčata si tedy berou Elishibu do koupelny. Nejenže se dnes poprvé svezla autem, ale poprvé zažívá i teplou sprchu. Černá louže pod ní ve sprše dává jasně znát, že to už bylo potřeba a hlasitý dětský smích nás ujišťuje, že to pro ní není nic nepříjemného. V místnímu supermarketu všechny děti oblékneme a pro Elishibu kupujeme navíc deku. Pro Johna, který měl nejštědřejší adoptivní rodiče, kupujeme kolo. To bude zase celá vesnice na nohou. V mezičase se podařilo opravit druhé auto, takže se děti mohou zase vrátit bezpečně domů. Večer se dozvídáme, že maminka Elishiby svou "novou" malou holčičku málem ani nepoznala. Na hotelu se podruhé dlouze loučíme s Beatric a Silvií a pouštíme se do velké diskuze s Hellen o tom, jak vlastně děti vnímají tyhle situace, kdy je na chvilku vytrhnete z jejich běžného života v pustině a během několika málo hodin zažívají spoustu krásných šoků a zážitků, které doma nikdy nezažily. Ta hlavní otázka samozřejmě zní, co se vlastně odehrává v jejich hlavách poté, co se vrátí zpátky do svých domovů. Není to pro jejich rodiny ještě horší, než kdyby zůstaly doma a nikdy nás nepoznaly? Jsou vůbec vděčné za pomoc? Odpověď nám dává Hellen. Díky sponzorům mohou děti prožívat okamžiky, které jsou v jejich komunitě téměř nemyslitelné. Pro většinu chudých tu bílá pleť znamená bohatství a důležité postavení ve společnosti. A už jen to, že jim podáte ruku, je jedním z největších zážitků v jejich životech, něco co bylo doposud zapovězeno. Něco co jim dodává pocit, že jsou také lidské bytosti, že jsou někým. A svézt se autem, společně nakupovat nebo oslavovat vánoce? To je za hranicí jejich představivosti, nesplnitelný sen. Je to i způsob motivace. Pokud mohou děti srovnávat a vidět, že je i lepší svět a možnosti tam někde, snaží se tomuto světu přiblížit a udělat maximum, aby změnily svoji životní situaci, například poctivým studiem. Postupně se také vracíme k tématům, jež se v minulosti diskutovala na internetových stránkách. Asi pro Vás nebude žádným překvapením, že diskuzi na facebookových stránkách OMDC díky internetovému překladači sledují i místní tady v Keni a někteří si možná vzpomenete na jeden z negativních příspěvků, jenž si vysloužil lavinu odsuzujících reakcí. Každý má právo vyslovit svůj názor, ale musel jsem se hodně zastydět, když se mě tu jeden z prvních dnů po našem příletu ptali, proč se někdo z České republiky vyjadřuje v tom duchu, že nemá smysl pomáhat dětem z cizí země a že by se každý měl starat a postarat jen sám o sebe. Vážený pane! Děti, kterým OMDC pomáhá, tuhle možnost nemají. Neměly to štěstí narodit se na tom správném místě, v ten správný čas, do té správné rodiny. Tyhle děti si svůj osud nevybraly, nemohou za to, že jsou nakažené virem HIV, za to že už nemají rodiče, za to že byly znásilňovány nebo prodány do manželství, za to že nemají co jíst, kde spát. Jen na vteřinu si představte, že i Vy jste teď mohli být na jejich místě. Tyhle děti Vás neprosí o pomoc. Ale ty, kterým prostřednictvím OMDC pomáháte, získávají pocit, že ještě není vše ztraceno. Mají možnost žít svůj život v bezpečí, v naději a v lásce, mají díky Vám splněná přání a uskutečněné sny a většina z nich může být díky Vám opravdu šťastná. To, co vidíte v jejich očích, se nedá slovy popsat.

31.1.    Poté, co nás brzy ráno holky opustily a odcestovaly zpět do Prahy se zastávkou přes safari v Nakuru, se chystáme navštívit policejního šéfa Jamese a pak celý zbytek dne strávíme v kanceláři. Musíme dohnat všechno úřadování, které jsme předchozí dny odkládali. V průběhu dne přichází pro místní obyvatele dlouho očekávaná chvíle. Prší. Jak málo a přitom velmi hodně stačí k tomu, aby se životy lidí v této oblasti obrátily zase k lepšímu. Kdo to nezažil, nepochopí. Na ulicích se konečně objevují louže, stejně jako naposledy před mnoha měsíci.

1.2.    V dnešních celostátních novinách The Standard je článek o humanitárních pomocích v Keni a jeden z odstavců vypráví o OMDC a našem působení v Doldol. Opět máme celý den vyhrazený pro práci v kanceláři. Kromě formulářů, zpracovávání textů a fotografií, řešíme i několik návštěv. Kromě asistenta DC z Doldol se v kanceláři objevují i žadatelé o pomoc, zájemci o pěstounskou péči a také náš nový doktor George Mochama z nemocnice, se kterou máme smlouvu. Máme totiž v úmyslu otestovat všechny naše děti, co ještě nebyly testované na HIV a znovu otestovat děti, jejichž předchozí test byl pozitivní. Doktor nám vysvětluje, že v současnosti se nejčastěji používá krevní test z prstu, existuje několik druhů v zásadě fungujících na stejném principu. Dvě kapky krve nakapete na testovací proužek nebo jinou testovací pomůcku, na ně přidáte dvě kapky reakční látky a pak čekáte. Na proužku nebo obdobné testovací pomůcce se po chvíli musí díky reakci objevit nejméně jedna čárka (u těch českých tečka), pokud se objeví dvě čárky (tečky), znamená to, že test je pozitivní. Spolehlivost těchto testů přesahuje 99procent. Pokud vyjde test pozitivní, musí se pacient podrobit dalším dvěma testům od jiných výrobců. Pokud jsou všechny tři pozitivní, následuje rozbor krve, z jehož výsledků je teprve oficiálně odvozena HIV positivita pacienta. Samozřejmě existují i jiné testy, ty se zde ovšem moc nepoužívají (například test ze slin). Virus HIV se šíří především krví nebo z matky na plod. Současná medicína ovšem dokáže redukovat riziko přenosu viru z matky na dítě při porodu až k 5-10procentům. Další zajímavá věc, se kterou jsme se setkali dokonce i u našich dětí, má souvislost se způsobem testování. HIV testy nezjišťují přítomnost samotného HIV viru v krvi, ale zjišťují přítomnost protilátek HIV viru v těle. Když se pozitivní matce narodí dítě, má v krvi rovněž přítomny protilátky HIV viru a v prvních šesti týdnech je tedy test většinou pozitivní. Po určité době mohou však tyto protilátky z těla vymizet a od 18ti měsíců věku dítěte lze už spolehlivě diagnostikovat, zda je dítě opravdu nakažené. Ze sedmi dětí, které dnes jedeme do nemocnice nechat testovat, se to týká hned pěti. Při narození byly HIV pozitivní, následně jsme sami provedli několik testů a ty vyšly negativně. Pro jistotu tedy chceme nechat tyto děti ještě otestovat rozborem jejich krve v certifikované laboratoři, abychom si mohli být stoprocentně jistí. U našich dvou holčiček Sarafiny a Susie budeme doufat v zázrak (dosud všechny testy positivní). Všechny děti zvládají odběr krve statečně a bez slz. V nemocnici se náhodně setkáváme s našimi italskými kolegyněmi z dětského domova Tumaini. Ty si k sobě rovnou berou svoji Susie, jednu z našich testovaných. Malou Sarafinku, díky jejím adoptivním rodičům, čeká po této návštěvě ještě nákup v místním marketu, takže ji oblékáme od čepice až po botičky. Po zbytek dne opět pokračujeme v důležité práci v kanceláři.

2.2.    Ve středu jedeme do Doldol a s sebou do auta bereme Josephata, šéfa pozemkového úřadu. V kanceláři zástupce DC čekáme, než se ve vedlejší místnosti ukončí jednání. Jednoho z členů ochranky našli včera v noci mrtvého v 80km vzdáleném místě a teď tu dávají dohromady bezpečnostní opatření a hlášení. Po půl hodině čekání se nakonec setkáváme s Laikipia north district commissioner panem Ongoma a během této schůzky navštěvujeme místní obyvatele, kteří mají na našem pozemku postavená svá stavení a rovněž se setkáváme se sousedy z okolních pozemků. Dostáváme se k jednoznačnému závěru, že v celé oblasti není nikdo, kdo by měl proti stavbě dětského domova na našem pozemku námitky a naopak se všichni netrpělivě vyptávají, kdy už začneme stavět. Pravda, bez stavebního povolení se do toho moc neženeme a o chvíli později tak dostáváme od nejvyššího představitele oblasti Laikipia North jeden z nejdůležitějších dokumentů "Letter of no objection". Od tohoto okamžiku patří pozemek definitivně pouze a jenom OMDC pro účely stavby "rescue center". Teď už jen poslední dva podpisy na stavebním povolení. Protože je pan Ongoma příznivcem naší organizace, bere nás jako vzácnou návštěvu do nedalekého národního parku, který není běžně přístupný veřejnosti. Fotíme a natáčíme jediného žijícího medvěda v Africe, tančícího slona, gepardy, žirafy, zebry, velbloudy, nosorožce, hrochy, opice, papoušky a spousty další zvěře a na obrovskému slonovi se samozřejmě svezeme a nakrmíme ho.

3.2.    Další den vyhrazený pro úřadování. Platíme na pozemkovém úřadu poplatek 6000Kč za vydání stavebního povolení. A protože další schůzky dnes odpadnou, vyzvedáme si postupně dalších pět dětí a jedeme s nimi nakoupit botičky a oblečení za peníze, jež nám pro ně dali jejich adoptivní rodiče.

4.2.    Ráno začínáme svážet děti ze škol do naší kanceláře, kde už jsou připraveni odborní laboranti Tony a Moses s HIV testy. Všechny děti to nutné píchnutí do prstu zvládají statečně, tedy až na Caro a malou Jane, které tu ztropí téměř až vražednou scénu. Postupně otestujeme 24 dosud netestovaných dětiček a později přichází náš doktor George s výsledky úterních sedmi testů z nemocnice. Bohužel se potvrzuje, že je pozitivní Sarafina a Susie(Nampakai) a nově je diagnostikována HIV positivita i u Agnes Logoto, dívenky s nevidomou maminkou. Všechny ostatní testy vyšly naštěstí negativní (konkrétně děti s OMDC čísly 044, 046, 074, 076, 068, 052, 075, 043, 041, 077, 082, 045, 012, 053, 070, 063, 055, 081, 049, 073, 042, 030, 056, 010, 015, 007, 003, 018). V několika případech se potvrdil rozdílný výsledek oproti testům po narození, jak jsem už vysvětloval výše. Všem testovaným dětem jsme vypsali zdravotní knížky a několik jich bylo vyšetřeno doktorem kvůli jiným komplikacím, takže třeba Irene bude od pondělka nosit brýle. Na odpoledne jsme si domluvili schůzku s majitelem stavení na našem pozemku v Doldol. Vzhledem k tomu, že slouží v armádě na druhém konci Keni, projevil zájem svůj majetek odprodat a my tak vyjednáváme o ceně. Domky budeme potřebovat na začátku stavby pro dělníky a ochranku a díky tomu, že je vše oplocené, tak i pro bezpečné skladování materiálu. Podmínkou prodeje je i odkup sedmi velbloudů, patřících rodině majitele. Nakonec se po delší diskuzi dostáváme na cenu 300tis. Kč, z toho je asi třetina za velbloudy. Za tuto částku získáme hlavní dům s terasou, obývacím pokojem, jídelnou a dvěma ložnicemi a také další dva menší dvoupokojové domky. To všechno oplocené a s krásným výhledem na Doldol. A také těch zmíněných šest velbloudích samiček a jednoho samce. Podpis smlouvy by měl proběhnout po našem návratu z Wajir. Díky tomuto výhodnému obchodu nebudeme muset v první fázi stavět dům pro personál dětského domova. Děti a dospělí totiž musí bydlet odděleně a tyhle domky by měly být dostatečné pro personál, se kterým v začátku počítáme.

5.2.    Sobotu máme jako odpočinkovou před zítřejším odjezdem. V kanceláři chvíli papírujeme a pak se rozjedeme do Likii slumu navštívit některé děti a sesbírat od nich dopisy a kresby pro adoptivní rodiče z Čech. Odpoledne s trochou nadsázky diskutujeme nad tím, zda se vůbec někdy může Keňa přiblížit k evropské úrovni. Jsou tu nejméně tři odvětví, v nichž může Keňa úspěšně soutěžit s Evropou. Bankovnictví, security a mobilní komunikace. Signál na mobilním telefonu zachytíte i ve vzdálených pustinách. Nejrozšířenějším operátorem je společnost Safaricom. Kromě státních institucí a velkých společností tu všichni používají předplacené karty. Minuta místního hovoru stojí méně než korunu, smska asi 20haléřů. Nejmenší dobíjecí kupon je za 10Kč. Zjevně tu narozdíl od českých operátorů pochopili, že když umožní lidem levnější volání, vede to k delším hovorům a ve výsledku jsou na tom s tržbami stejně nebo ještě lépe než při vysokých cenách. A Keňani se dokážou hodně dlouho vykecávat. Když jedete v autě s více lidmi, tak není chvíle, kdy by někdo netelefonoval. Takže máte po hodině jízdy pocit, že vám upadne hlava. Pro tyto případy rozdáváme v autě banány, s plnou pusou totiž nikdo netelefonuje. Další velkou vychytávkou mobilní sítě Safaricom je služba mpesa, mobilní převod peněz. Dobijete si kredit na svém telefonu a jednoduchou smskou ho třeba celý převedete na jiné telefonní číslo na druhý konec Keni. A tam si ho v jakémkoliv obchodu s logem mpesa (jsou jich tu tisíce) může majitel telefonu vyměnit zpátky na peníze. Celé to trvá jen vteřiny. Geniálně jednoduché a jednoduše geniální. Další zdejší úspěšnou kapitolou jsou média a informace. Z deseti televizních programů běží v jakýkoliv okamžik nejméně na sedmi z nich zprávy. V hlavním vysílacím čase trvají televizní noviny téměř hodinu a kdo má televizi, tak je nemůže vynechat. Sledovanější je už jen "Bella", venezuelská telenovela, jež začíná každý den večer v osm hodin. Tuhle slátaninu tady sledují snad už úplně všichni. Ve městě čte také téměř každý běžné noviny. I malé děti znají jméno svého prezidenta a většina dospělých zná jména všech členů vlády. Politické problémy jsou ostatně jedním z nejčastějších námětů společenských diskuzí a už teď tu jede naplno předvolební kampaň před parlamentními a prezidentskými volbami v roce 2012. To je Keňa.

6.2.    V neděli začíná naše Wajirská mise. Jak jste se v úvodu dočetli, spojili se s námi spolupracovníci OSN, jelikož se o nás dozvěděli z celostátních novin The Standard z 12. ledna, kde o nás v dlouhém článku psali, že pomáháme zneužívaným, hladovým a jinak strádajícím dětem a tak nás teď místní kolegové požádali o společnou výpravu na sever Keni k hranicím se Somálskem. Tuto oblast sužuje obrovské sucho, umírají tam zvířata žízní, lidé nemají pitnou vodu ani co jíst. Školy, pokud nějaké jsou, jsou poloprázdné. Děti chodí někdy i desítky kilometrů k nejbližší vodě s osly a velbloudy. Malé dívky jsou prodávány do manželství za domácí zvířata a jsou jim dělány obřízky bez lékařské asistence. Do těchto končin vyrážíme z Nanyuki obklikou přes Nairobi se zajížďkou přes 600km. Důvod? Přímou silnici z Nanyuki přes Isiolo občas okupují bandité a cesta není bezpečná. Před měsícem tam postříleli celou pětičlennou posádku jednoho z projíždějících aut. V Nairobi se ještě setkáváme s Elizabeth a Proxedes, členkami představenstva OMDC a později i se dvěma spolupracovníky OSN a upřesňujeme časový harmonogram pro následující dny. Celkem nás v autě pojede osm - my dva z Čech, dva hoši z OSN, Hellen a Cyrus, Boniface z celostátní televize NTV (obdoba naší Novy), Job Weru z novin The Standard (obdoba českého DNES) a k tomu spousta zavazadel, takže se o pohodlí moc mluvit nedá. Před odjezdem ještě kupujeme novou pneumatiku, ta propíchnutá už nejde dofouknout ani po opravě.

7.2.    V pět hodin ráno odjíždíme do Wajir. Předpokládaný příjezd je někdy kolem půlnoci. Zhruba do poloviny cesty, konkrétně do města Garissa, vede ještě přijatelná, asfaltová silnice. Pak už ale končí vše - asfalt, policejní kontroly, vojenské hlídky, možnost natankování, koupě vody, prostě vše. Nyní už je jen poušť, buš a cesty plné prachu. Teploty zde dosahují až 45 stupňů ve stínu a jediný, koho zde potkáváme, jsou zaprášené děti a ženy, stojící u cesty. V ruce drží plastové nádoby a prosí o vodu. Míjíme velbloudí karavany, pastevce s osly a krávami směřujícími k nejbližší vodě, což může být výprava i na několik dní. Občas zahlédneme i žirafy. Pak ale také spoustu mrtvých zvířat, která uhynula žízní, děsivé pohledy. Občas nám přes cestu přeběhne veverka nebo malá antilopa. Pozdě večer za doprovodu hlasitých amplionů, stále hlásajících Alah Akhbar, dorážíme do hotelu ve Wajir, muslimského města, obývaného z převážné části Somálci. Máme za sebou 14hodin náročné cesty a další výměnu pneumatiky. Po každém defektu musíme pneumatiku ve městě nechat zalepit, aby byla rezerva vždy k dispozici. S náročným terénem totiž přibývá počet těchto nepříjemných nehod.

8.2.    Ráno na snídani v hotelu potkáváme sympatickou, upravenou dívku v modrém tričku se znakem EU a nápisy potravinová pomoc Wajir. Po snídani nakupujeme balíky jídla a pití pro dvěstě dětí a odjíždíme do nového districtu Eldas, kde nás po čtyřhodinové cestě vítají místní představitelé a DC. Společně se security doprovodem se vydáváme do neznáma a po půl hodině přijíždíme ke škole. Ke škole?? Dvě místnosti sbité z klacků, všude fouká obrovský vítr a prach. Uvnitř namačkané děti ve 40ti stupňovém vedru, sedící na starých plechovkách od potravinové pomoci s nápisem USA AID. Natáčíme rozhovory se dvěma dívkami, které jejich otec prodal do manželství výměnou za hospodářská zvířata, to je tu bohužel celkem obvyklou tradicí. Nejdříve ale musíme vyhnat asi dvacítku lidí z doprovodu, protože místním dialektem naléhají na dívky, aby nic neříkaly a nepoškozovaly tak komunitu. Dívky nám pak tichým hlasem sdělují, že chtějí chodit do školy a chtějí žít vlastní život. Místní zvyklosti nemůžete změnit ze dne na den, ale informační kampaň je dobrým začátkem. Uděláme pár fotografií a jdeme rozdávat dětem jídlo a pití. Režie se ujímá Boniface a natáčí reportáž do místní celostátní televize NTV, něco jako u nás NOVA, s dosahem vysílání až do Ugandy a Tanzánie. Hellen do kamery rozčileně vyzývá vládní představitele, ať se zvednou ze svých zadků v Nairobi a přijedou se osobně podívat, jaká je tu situace. Škola nemá lavice ani židle, ochranný plot před prachem ani toalety. V tom náhodou přijíždí ta stejná dívka ze snídaně s tričkem EU, velkou Toyotou s nápisem potravinová pomoc. Jenže auto je prázdné. Žádné jídlo ani voda. Když nás vidí, jak rozdáváme pití a jídlo, rychle se otáčí a mizí. Evropská unie poskytuje granty nevládním organizacím, působícím mimo jiné v této oblasti. Podle místních má zmiňovaná organizace zajišťovat obědy i pro tuto školu. Tahle to úspěšně předstírá už spoustu měsíců, jídlo od nich tu ale nikdy neviděli. Občas přijedou, vyfotí se s dětmi a zase odjedou. Hlavní město Nairobi je vzdálené 17hodin a tak je jakákoliv kontrola téměř nemožná. I tady se ztrácejí peníze z EU. Po dokončení reportáže nás ještě požádal starosta, že mají ve vesnici opodál jedno velmi nemocné dítě, zda můžeme pomoci. Zjistili jsme, že otec to skrýval před úřady již několik měsíců. Nemá prý peníze na cestu do Wajir, kde je nejbližší nemocnice. Neváháme a nabízíme okamžitý odvoz, dvanáctiletý kluk je vážně nemocný. Situace se ale trochu vyhrocuje, otec dítěte ani část místních zprvu nesouhlasí. Alláh prý každému předurčuje osud a tak je prý cesta do nemocnice zbytečná. Vyhrožujeme tím, že reportáže, jež mají pomoci přivést peníze do této oblasti, by nemusely být odvysílané. Vyjednávání navíc komplikuje složité překládání z angličtiny do svahilštiny a ze svahilštiny do místního dialektu. Nakonec jsme úspěšní a chlapce i s otcem nabíráme do auta a v pozdních hodinách ho odvážíme do Wajir district hospital. Tam nám oznamují, že bez operačního zákroku zbývá chlapci jen pár týdnů života a ještě v noci ho tak čeká několik vyšetření a rozbory krve. Výsledky budeme ale znát až ráno. V průběhu dne nám na autě odešlo čidlo na zadních dveřích a později se poškodil i zámek, dveře už nejdou vůbec otevřít a auto neustále bliká, takže musíme prozatím vytáhnout pojistku, čímž vyřadíme z funkce i tolik potřebný klakson.

9.2.    Ráno se vracíme zpátky do nemocnice. Dozvídáme se, že našemu malému pacientovi budou muset s určitostí vzít jednu ledvinu a navíc bude v dospělosti neplodný. Jedná se o složitější operaci, takže ho čeká převoz do nemocnice v Garissa. Něco jako sanitka tu samozřejmě neexistuje a protože už máme auto plně obsazené, kupujeme další dvě jízdenky na autobus. Chvíli si ještě povídáme s doktorem Opondo o situaci v celé oblasti. Všechny problémy tu mají stejného původce - katastrofální sucho. Jedna věta nám na dlouho utkví v paměti: "Kolik času nám ještě zbývá, když už žízní a hlady umírají i žirafy a velbloudi?". Slova se potvrzují jen o pár minut později, kdy cestou k nejbližšímu water point - napajedlu vidíme první mrtvou žirafu. Další mrtvá zvířata jsou rozeseta kolem malého rybníku, jenž tu slouží jako napajedlo pro všechna zvířata. "Jak je to možné?", ptáme se Cyruse, který jinak v Keni dělá turistického průvodce. Zvířata bloudí vyprahlou krajinou a desítky dní hledají potravu a vodu. Když už dorazí do tohoto místa, s prázdným žaludkem se naplno napijou a to má pro spoustu z nich tragické následky. "Jestli bude tohle sucho ještě dlouho pokračovat, budeme mít žirafy akorát v zoo," dodává zkroušeným hlasem Cyrus nad mrtvolou žirafího mláděte. V poledne navštěvujeme místního DC a policejního šéfa. Zpráva o zachráněném chlapci se tu rychle rozkřikla a musíme vyplnit nezbytná hlášení. I tady se úřady zabývají zanedbáváním výchovy a poškozováním práv dětí. Po těchto formalitách odjíždíme do Garissa, odkud nás zítra čeká cesta do utečeneckého kempu v Dadaab. Opět se nám ohnul zadní ochranný rám na autě a navíc přestalo fungovat ABS.

10.2.    Hned ráno navštěvujeme v Garissa místního DC (vedoucí představitel kraje), abychom mu představili naši organizaci. A následně i policejní šéfa, protože pro oficiální vstup do uprchlického tábora v Dadaab potřebujete buď povolení z úřadu pro imigranty nebo policejní eskortu. Volíme tedy druhou variantu, i kvůli bezpečnosti. Po cestě opět měníme píchlou pneumatiku a opět tu zadní. Asi po hodině přijíždíme do Dadaab, malého města, v jehož nejbližším okolí se nachází komplex tři uprchlických táborů Dagahaley, Hagadera a Ifo, v nichž žije v současnosti přibližně 300tis. lidí. Naši průvodci nás dopředu informovali, že podle oficiálních statistik jsou na tom obyvatelé těchto táborů po všech stránkách daleko lépe než průměrný Keňan. Mají zdarma dostatek jídla a vody, zdravotní péče a vzdělání, kostely, mešity. Komplex vznikl v roce 1991 jako útočiště pro uprchlíky ze zemí zmítaných válečnými konflikty, jako je sousední Somálsko, Súdán nebo Etiopie. Jak se dočtete na internetu: Vyděšení Somálci, kteří utekli z hlavního města Mogadiša před boji mezi povstalci hnutí Šabáb a provládními jednotkami, popisují peklo, ze kterého se jim podařilo uniknout. Rozkládající se mrtvá těla na ulicích, hroby narychlo vykopané v zahradách a domy srovnané se zemí minometnou palbou. Těm šťastnějším se podaří utéct do uprchlických táborů, třeba právě sem do Dadaab. Realita, kterou tu vidíme dnes, se od té popisované ovšem značně liší. V Dadaabu míjíme desítky aut s různými nápisy na dveřích od OSN, přes Norskou a Dánskou radu pro uprchlíky, Lékaře bez hranic a především UNHCR - Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, pod jehož správou jsou dnes všechny tři tábory. Už v prvním z táborů na nás zuřivě mávají obyvatelé poté, co si všimnou, jak natáčíme obchody s mobilními telefony, cestovní kanceláře, autobusové nádraží, fotbalová hřiště a další vymoženosti civilizace. Náš ozbrojený doprovod z Garissa nám s úsměvem na rtech vypráví, že tady je to takový malý ráj na zemi. Kde jinde můžete žít desítky let bez nutnosti pracovat a vydělávat si na živobytí. Tady se desítky charitativních organizací z celého světa postarají o všechny. Z oficiálních zdrojů se dočtete, že jedním z největších problémů tu je nedostatek vody, údajně "pouhých" 15litrů na jednoho obyvatele denně. Ach jo. Škoda, že jen o pár hodin cesty dál v Eldasu a Wajiru si se stejným množstvím vody musí vystačit lidé celý měsíc. Jedeme hned do druhého tábora a po cestě míjíme letiště, rovněž vybudované z peněz OSN. Všechny tábory jsou obdobou keňských vesnic nebo měst s pevnými hliněnými domky.. Je tu dostatek místa pro všechny a překvapivě žádné oplocení, ale kdo by odsud vlastně utíkal. Stále nevěříme realitě a tak trváme na tom, že chceme vidět to nejhorší místo, které tu je. Tím je transitní stanové městečko pro nově příchozí s označením Blok N-0 v táboře Ifo. V obrovských stanech s nápisy UNHCR přespává vždy maximálně 10lidí včetně malých dětí. V prvním stanu, u něhož zastavujeme, sedí několik súdánských žen s malými nemluvňaty. Postupně se dáváme do řeči s každým, koho potkáme. Natáčíme rozhovor s mladíkem, jenž si tu poslední tři roky přivydělává jako překladatel. Jeho příběh začíná smutně. Jako malý chlapec přišel při ozbrojených konfliktech v Súdánu o oba rodiče a utekl do Etiopie, odkud se časem dostal až sem. Dál už ale musíme jen kroutit hlavou. Mladík tu totiž žije již přes deset let. Na otázku, jestli se chystá vrátit domů, odpovídá, že možná tak za pět let. Snažíme se mu dodat odvahu, že s jeho angličtinou by se v Súdánu určitě uplatnil lépe než spousta Keňanů, kteří tam po škole odcházejí za prací. Jemu se ale nechce do rodné jihosúdánské vesnice, protože někde zaslechl, že se tam přistěhovali i lidé ze severní části Súdánu a on prý nebude bydlet ve stejné vsi jako jeho nepřátelé, alespoň tak je teď označuje, přestože tisíce z nich s ním nyní sdílejí stejný utečenecký tábor. Na dotaz, co by ho přimělo k návratu, odpovídá, že kdyby mu vláda dala zadarmo úrodnou zemědělskou půdu, tak by se asi vrátil hned. A to už je trochu moc. Vypínám kameru a odcházím za ostatními do auta a v uších mi zní až do večera stejná věta: tihle lidé si nezaslouží jakoukoliv pomoc. Mizíme odsud a jsme bohatší o další zkušenost. Děti ve slumech v Laikipii jsou na tom mnohem hůř než tady a pomoci, kterou od nás dostávají, si opravdu váží. Bohužel v okolí Nanyuki je OMDC téměř jedinou nevládní organizací, poskytující reálnou pomoc lidem ve slumech. Vracíme se tedy do Garissa a navštěvujeme místní nemocnici, do které mezitím dorazil náš nemocný klučina s tatínkem. Opět nemilé překvapení, doktoři se je rozhodli poslat domů a pozvat až na další týden z důvodu, že to prý není až tak akutní. Jdeme tedy rovnou za ředitelem nemocnice a díky přítomnosti chlapců z médií najednou lékaři mění názor a hocha čeká další den hned několik vyšetření. No vida. Večer se na hotelu loučíme s našimi muslimskými průvodci Mohammedem a Hassanem a už se těšíme na odjezd zpátky do Nanyuki. Přece jen je to tu ještě pětkrát zpomalenější, než na co jsme dosud byli zvyklí.

11.2.    Konečně opouštíme muslimskou část Keni. No vlastně ještě ne. Včera jsme se totiž domluvili, že snídaně bude v sedm. S místní dochvilností to ale znamená, že z našich čtyřech keňských spolucestujících vidíme prvního až krátce po osmé hodině. Začínáme být trochu nervózní, přeci jen máme před sebou dlouhou cestu. Další větší zdržení nabíráme v nemocnici, kde nás nechají čekat další hodinu, aby nám nakonec neřekli žádné nové informace o našem zachráněném chlapci. To už se s Jirkou moc mluvit nedá. Hellen mě upozorňuje, že se máme uklidnit. Afričané věří, že se na cestu musíte vydat v dobré náladě a bez konfliktů, jinak se může přihodit něco špatného. Snad je to jen náhoda, že po hodině cesty slyšíme známý zvuk prázdné pneumatiky a tak ji opět měníme za rezervu. Bonny mi nezapomene připomenout, že právě tohle je ta špatná věc, která se přihodila, protože řidič (Jirka) nemá dobrou náladu. No nic, po krátké pauze jedeme dál. Neuběhne ani půl hodina a opět se auto naklání ze strany na stranu, opět ten stejný zvuk a opět zadní pneumatika. Další rezervu už bohužel na voze nemáme a tak zvažujeme, jaké jsou možnosti. Garissa je hodinu a půl za námi, nejbližší město hodinu a půl před námi. Takže stopujeme. Jedna možnost je, že se Cyrus sveze s pneumatikou na opravu do jednoho z měst a pak zpátky. Méně pravděpodobnější je, že nám zastaví někdo se stejným typem vozu (těch tu ovšem moc nejezdí), jedoucí stejným směrem, půjčí nám na kus cesty svoji rezervu a navíc bude akceptovat to, že pojede za námi bez rezervního kola hodinu a půl k nejbližšímu pneuservisu. První stopuje Cyrus, jeho snaha má přesně opačný efekt, auto i dva autobusy kolem nás prolétnou nadzvukovou rychlostí. Kvůli obavám z banditů tu nikdo běžně nezastavuje. Maximálně bělochům. Takže se stavím do cesty já a máme obrovské štěstí. Hned první auto je Prado jako to naše a brzdí. Když zahlédne zbytek posádky, pomalu jede ještě dalších dvěstě metrů než zastaví, pro jistotu. Seznamujeme se s cestujícími v druhém Pradu a majitel auta přistupuje na náš plán a půjčuje nám své rezervní kolo. Nálada se rázem změní k lepšímu a za dvě hodinky společně přijíždíme k prvnímu městu s pneuservisem v cestě. Tam se dozvídáme další překvapivou informaci. Na jedné z našich poškozených pneumatik jsou viditelné dva velké vpichy od hřebů. Prý jsme museli najet na nástrahu, kterou tu převážně v noci používají bandité z Al Shabaab. Je to ten známý kovový ježek, barevně splývající se silnicí, takže jsme si vůbec ničeho nevšimli. Asi jsme měli štěstí, možná se bandité neodvážili na naši početnou posádku nebo jen v noci zapomněli nástrahu na silnici. Rozhodně jsme si tedy oddychli. Díry v pneumatice nám v místním pneuservisu opraví obvyklým způsobem - nacpou do nich kousky hadrů a gumu znovu nahustí. Pokračujeme v cestě a pozdě odpoledne dostáváme zprávu z oblasti pod Mount Kenya. Na poměrně velké ploše tam hoří. A důvod? Dlouho nepršelo a někteří Keňané věří, že právě tímhle způsobem déšť přivolají. Uvidíme, po dnešku už africké moudrosti nepodceňujeme. A na cestu už jen s dobrou náladou.

12.2.-13.2. Celý víkend odpočíváme a také zpracováváme fotografie, informace pro internet a facebook, účetnictví. Ani nás už nepřekvapuje, že v místech, kde v pátek hořelo, dnes vydatně prší.

14.2.    Dnes bojujeme o poslední podpis na stavební povolení na krajském úřadě v Nanyuki. Ve zprávách v jednu a ve čtyři na stanici NTV běží dlouhá reportáž o naší pomoci ve Wajir, včetně rozhovorů Hellen a Jirky. V novinách The Standard je Jobův článek na stejné téma skoro přes celou stránku. Jelikož je dnes sv. Valentýna, spousta lidí je oblečena do červeného, na ulicích se prodávají květiny s červenými květy a žertovné i milostné smsky pípají každou chvíli. V televizi je kvůli Valentýnu celý den mimořádné vysílání a vůbec to tu oslavují skoro jako Vánoce.

15.2.    Konečně jsme dobojovali. Máme poslední podpis na stavebním povolení a následně i osvědčení z pozemkového úřadu, že jsme splnili veškeré zákonné náležitosti. V zápětí se domlouváme s geodety na další den na zakreslení profilu pozemku pod hlavní budovou a na přesném vytyčení příjezdové komunikace, protože máme v plánu ještě tento týden začít se zemními pracemi. Odpoledne máme domluvenou schůzku s majiteli stavení a velbloudů z Doldol. Podepisujeme u advokáta kupní smlouvu a protože nejmenší bankovka je 1000KSH (tedy asi 220Kč), předáváme opravdu velkou hromadu peněz.

16.2.    Dopoledne odjíždíme dvěma vozy do Doldol společně s Josephatem z pozemkového a čtyřmi lidmi z geodetického úřadu. Celý den vyměřujeme přesné hranice pozemku pro budoucí oplocení. Od posledního měření totiž došlo ze strany úřadů ke zpřesnění plánů a k menšímu posunutí jedné podélné hranice, takže je teď parcela o pár set čtverečních metrů větší. Včera tady po mnoha měsících pršelo a tak je tu dnes celkem živo. Pod jedním keřem zahlédneme malou želvu a jen o kousek dál přeskakují mezi stromy dvě opice. Jen naši velbloudi jsou dnes celý den pryč na pastvě. Pozdě odpoledne ještě měříme a zakreslujeme profil pozemku v místech, kde by měla v budoucnu stát hlavní budova dětského domova. Zároveň se domlouváme s pastorem kostela, jemuž patří pozemek hned pod námi, na tom, abychom tudy mohli v průběhu stavby projíždět s technikou a s naším vozem. V Lentile Hills Academy vyzvedáme životopisy patnácti dětí k adopci a na zpáteční cestě opět další zničená pneumatika, tentokrát proražená od kamene, to už snad nemůže být pravda.

17.2.    Dnes objednáváme těžkou techniku na protažení cesty a srovnání pozemku do roviny. A není to zrovna jednoduché. Část pozemku je na skále, takže potřebujeme těžký pásový buldozer D7 a ten nejbližší mají až v Nairobi. Musíme zaplatit přepravu velkým nákladním vozem a mýtné za průjezd třemi distrikty, jen to nás přijde na 45tis. Kč. A pak dva až tři dny práce stroje v terénu za více než 100tis. Kč. Nakonec se po dlouhém smlouvání dohodneme na platbě v několika splátkách a souprava tak kolem poledne vyjíždí z Nairobi, aby další den ráno mohl být buldozer na místě v Doldol. Mezitím se připravujeme na zítřejší náročný den a první noc v našem novém obydlí v Doldol. Nakupujeme zásoby a balíme si s sebou všechny věci.

18.2.    Ráno vyjíždíme už v pět hodin. Řidič soupravy s buldozerem se bohužel po cestě někde ztratil a tak na něj v Doldol čekáme až do 10hodin. Kamion přiváží téměř muzejní kousek, rok výroby 1976. U nás by se takový stroj válel možná ve sběrně, tady má prý stále hodnotu kolem 7mil. Kč. Krátce po desáté hodině dochází ke "groundbreaking", tedy prvnímu kopnutí do země, což je zde chápáno jako oficiální zahájení stavby. Začíná se protahováním silnice z vrcholu celého kopce, kde stojí naše zakoupené domky, až úplně dolů k napojení na příjezdovou cestu, celkem je to bezmála kilometr. Během toho padne pár suchých stromů, které necháváme nasekat a dříví později použijeme na vaření. K obědu kupujeme na trhu kozu, místní masajové nám ji připraví a uvaří. Masa je tak dost pro všechny i na večeři. Odpoledne ještě znovu vyměřujeme přesnou polohu budoucího dětského centra a začíná "groundleveling", srovnání pozemku do roviny. Vzhledem ke sklonu svahu se nám tahle práce protáhne na další dva dny. Večer jsme pozvaní do domu pana Kapara. Tomu, jak velká je to pocta, nasvědčuje i fakt, že dva dny před námi tu byl na návštěvě ministr životního prostředí a před několika týdny dokonce i keňský prezident s početnou ochrankou. Já a Hellen tu po večeři i přespáváme a Jirka se vrací strávit první noc v našem novém obydlí.

19.2.    Srovnávání pozemku dnes pokračuje, už musíme používat i nivelační přístroj na vyměření přesné roviny. Většinu práce za nás už dělá těžká technika, takže máme spoustu času na povídání si s místními, kteří se postupně přicházejí podívat na naši rušnou stráň. Zastavuje u nás jeden masaj s kozou uvázanou na provázku a paní Kaparo v tu chvíli vypráví Hellen krátký příběh. Během chvíle obě propuknou v smích, prý před námi stojí milionář. Keňané totiž mají rádi černý humor a tak i na jeho smutném příběhu najdou vtipnou stránku. Před deseti až patnácti lety byl celý distrikt Laikipia north téměř neobydlený a oblast sloužila pro výcvik britské armády. Ta tu po sobě zanechala spoustu nevybuchlé munice a byla jen otázka času než se objevili první zranění, dospělí i děti. Zastupování prvních několika set poškozených se ujal renomovaný britský právník Martin Day a vyjednal pro oběti na místní poměry pohádkové odškodnění. Tenhle muž například získal dva a půl milionu (Kč) za menší poranění na rukou. Spousta peněz pro člověka, který nikdy předtím ani neviděl banku a tyhle peníze se pro něj postupně staly prokletím. Začal žít nezřízeným životem, trávil měsíce na hotelech s lehkými děvami a hromádka peněz se zmenšovala až do okamžiku než ho zavřeli do vězení za narušování pořádku. A tak tu teď před námi stojí chudý milionář, právě propuštěný z vězení, jehož jediným majetkem je teď jedna koza a dřevěná hůl. Další tragikomickou příhodu se dozvídáme od manželky bývalého majitele našich nových stavení. Minulý týden, když jsme podepisovali smlouvu, jim na pozemek vnikly opice a odnesly si asi dvacet kuřat a slepic, zbylo tu jen peří. Gibboni mají obrovskou paměť a pokud jim jakkoliv ublížíte, pamatují si to i několik let a můžete se tak těšit na odplatu. Sami nezaútočí, ale v sebeobraně dokážou i zabíjet. Ostatně o síle asi stočlenného stáda, procházejícího další den brzy ráno na protějším kopci, nikdo nepochybujeme.

20.2.    Buldozer je opět v plném provozu od šesti ráno. Rovinu pro základy dokončí až odpoledne a na závěr ještě udělá odvodňovací kanál nad parcelou a vnitřní příjezdové cesty nad i pod dětským domovem. Pak ještě připevňujeme u cesty velkou ceduli s popisem toho, co tu vlastně stavíme, což je další ze zákonných povinností. V mezičase ještě oficiálně přebíráme klíče od našich nových domků, nicméně jsme domluveni s původními majiteli, že do otevření dětského centra je zde necháme bydlet a oni nám za to budou náš majetek střežit. Večer se vracíme zpátky do Nanyuki, kde je mítink představenstva keňské OMDC a ten se protahuje až do nočních hodin.

21.2.    Dopoledne se scházíme v kanceláři, rychle dokončujeme poslední resty. Před odjezdem nás ještě čeká návštěva policejního šéfa. Jeden z našich sponzorovaných chlapců utekl z domova a později byl zadržen policií na ulici. Není velké překvapení, že to je právě Nelson Wambugu, jemuž se před několika měsíci oběsila maminka a chudák kluk se z toho dodnes ještě nedostal. Navíc si jeho táta domů přivedl novou partnerku a to už bylo na malého kluka příliš. Scházíme se tedy s policejním šéfem a otec dítěte nám slibuje, že se svému synovi teď bude maximálně věnovat a s tímto slibem si ho i sám odvádí. Odpoledne se dlouze loučíme s Hellen a Jamesem, ale čeká nás ještě dlouhá cesta do Nairobi s důležitou zastávkou ve velkoobchodě se suvenýry. Tam se chystáme koupit několik zajímavých předmětů do internetové aukce, jejíž výtěžek chceme použít na stavbu dětského domova v Doldol. Večer se ještě scházíme na krátké povídání na hotelu s doktorem Martinem a v noci nás na letišti čeká další loučení s Patrickem a Cyrusem. Pět týdnů uplynulo rychle, ale byly naplněny spoustou práce i zážitků. OMDC ušla velký kus cesty, na které by se neobešla bez podpory adoptivních rodičů na dálku a sponzorů, proto závěrem velké díky Vám všem.

Jiří Pergl a Honza Štěpán + celý tým OMDC