Nadační fond - ONE MORE DAY FOR CHILDREN (Keňa, Kenya)

Reportáž

Od ledna roku 2010, kdy jsem navštívil Keňu naposledy se hodně změnilo, k dnešnímu dni máme již 64 adoptovaných dětí, kterým jak víte, byl a bude za vaší podpory změněn celý život.
Dnes je 3. 8. 2010, já sedím s Hellen v hotelové restauraci mého oblíbeného hotelu Central Park a pokračujeme v naší práci. Po tu dobu co jsem zde nebyl, Hellen zařídila spoustu potřebných věcí pro děti a samotné OMDC. Pravidelně nakupovala všem dětem jídlo, obstarala testy na HIV virus a jiná různá vyšetření, platila nájemné, pořídila z vašich peněz také uniformy, boty a školní potřeby. Mimochodem také částečně zařídila kancelář, takže budou mít děti a případní sponzoři, kam docházet. V lednu tohoto roku jsem žádal vládu o pozemek pro stavbu dětského domova, a jak už většina z vás ví, vše proběhlo v pořádku a já snad začnu v lednu stavět.

3. 8. 2010 - CZ - Nairobi

V ranních hodinách jsme přiletěli do Nairobi opět se stejnou linkou, kterou sem pravidelně létám, jelikož vychází nejlevněji. S Turkish airlines s odletem z Mnichova přes Istanbul do Nairobi.

Ptáte se, proč přiletěli? Nyní se ke mně přidala moje přítelkyně Marie Šipková, která mi v Čechách s nadací hodně pomáhá. Keňani a Cyrus mají letenku až na zítřejší den, takže je budeme čekat na letišti spolu s jejich rodinou.
Celkem jsme do Keni přepravili 4 kufry plné hraček, léků, bonbónů, žvýkaček a samozřejmě dárků pro děti, které jim posíláte.
Po krátkém spánku došlo na vyřizování těch nejdůležitějších věcí, které v počátku potřebujete. Vyměněné dolary, které jsem dovezl z Čech směnit za keňské šilinky, vyřídit půjčení auta, které jako vždy sahá do závratných částek, jelikož jak víte, cena automobilů je 4krát vyšší než u nás v Evropě. Samozřejmě opět vše platím ze svého a nepoužívám na tyto věci peníze od vás pro děti. Jen tak mimochodem mám v plánu přivézt do Keni starší Toyotu Land Cruiser z Anglie s pravostranným řízením, která tam vyjde kolem 13 000 liber, kdežto tady ji pořídíte kolem 2 000 000 korun a to se bavíme o roku výroby 2005. Věřím, že pokud sem budu létat pravidelně každý půlrok, ušetřím za půjčení auta mnoho peněz, které jsou potřeba jinde. Všichni už asi také víte, že bez zvýšeného auta 4x4 se zde neobejdu, jelikož cesty do Doldol a ve slumech jsou pro normální auto nereálné, nehledě na to, že občas je potřeba do auta dostat i 12 lidí včetně zavazadel, jídla, dárků atd..
Automobil se také plně využije pro přepravu materiálu pro stavbu dětského domova a jeho další provoz.

Po vyřízení všech těchto náležitostí jsme se v hotelu setkali s doktorem Martinem, známým ze starších videí a odjeli s ním do nemocnice St.Mary na okraji Nairobi, kde působí se svým programem proti HIV. Měl jsem pro něj velmi dobrou zprávu, že se o jeho práci zajímá česká organizace Protezione, která bojuje proti viru HIV. Předali jsme mu 100 prezervativů a 3200 korun, které mu organizace posílá. Pak jsem opět sáhnul do vlastních a předal mu 20 000 KSH. Doufáme, že bude spolupráce i nadále pokračovat a tato organizace pomůže Martinovi snížit počet nakažených lidí virem HIV. Věnoval nám testy pro naše děti, které v průběhu naší návštěvy provede doktor Kurget pracující pro OMDC. Tyto testy jsou vyráběné v Irsku a Japonsku, tak předpokládáme, že budou spolehlivé.

Dále přišla na řadu celoodpolední práce s papírováním a plánováním programu pro další dny strávené v Keni.

4. 8. 2010 Nairobi - Nanyuki

Tento den byl výjimečný pro Keňu, jelikož to byl den voleb a všude bylo zavřeno, byly poloprázdné ulice. Odjezd z Nairobi byl naplánován na 13. hodinu, jelikož kluci se potřebovali trochu vyspat a zařídit potřebné. Na polovině cesty nás opět čekala zastávka ve městě, kde se nachází jeden z největších afrických trhů s jídlem. Máme již adoptováno 64 dětí, ale z toho 22 Masajských dívek, které mají jídlo v dětském domově nebo na školách, kde přespávají. Takže jídlo bylo potřeba nakoupit pro 42 dětí. Opět ty samé ingredience: zelené fazole, kukuřičná mouka, cukr, rýže, sádlo na vaření. Bylo toho na dvě tuny, takže už byl potřeba pick-up. Nakoupené jídlo jsme odvezli do naší kanceláře v Nanyuki. Nyní máme kancelář pronajatou ve spodním patře a je také větší. Recepce, hlavní kancelář a sklad věcí pro děti. Za tmy už odjíždíme do resortu Old House, kde pravidelně přespáváme. Jdeme spát.

5. 8. 2010 Nanyuki, Nyeri

Vstáváme brzy ráno, abychom vše stihli. Práci je potřeba přerozdělit. Kluci společně se svými kamarády z Nanyuki musí roztřídit jídlo.Celkem osm kluků se přihlásilo a my se vydáváme do Nyeri, kde je obchod s nábytkem. Musíme koupit do naší kanceláře stůl, dvě židle, stoličku do recepce, skřínku na šanony, nástěnky na zeď, židle do recepce pro děti a malý stolek, aby si děti měly kde kreslit a hrát. Zapůjčený nábytek od Dr. Kigeta vracíme s poděkováním a instalujeme náš nový nábytek do kanceláře.

V tu dobu ale přišla do kanceláře naše Joan spolu s babičkou a dědečkem. Měla radost, když nás viděla, ale vystrašené oči říkaly něco jiného. S prarodiči jsme se domluvili, že si jí vezmeme na 3 dny a jí jsme oznámili, že jsme její nový táta a máma. Museli jsme jí dát dohromady. Botičky měla na palcích roztržené z toho, jak jí byly malé, oblečení zapáchalo a bylo špinavé tak, že už ani nebylo na vyprání. Mařenka si jí vzala na starost a odvezli jsme jí do našeho resortu. Špíny z ní bylo jak z 5 ti dospělých chlapů. Když jsme jí dali pod sprchu, hrozně se bála, začala utíkat, vůbec nevěděla co to je a že voda může být i teplá. Na uši Mařenka použila 5 tyčinek než byla ta 6. čistá. Pak se jí chtělo čůrat, tak jí Mařenka posadila na mísu, ale musela jí vysvětlit, že tady se čůrá. Po spláchnutí se hrozně lekla, opět chtěla utéct. Tím nechci jen vyprávět o Joan, ale chci říci, že takto je to stejné se všemi dětmi ve slumech, kde není čistá voda, elektrika ani záchody.

Ve městě Meru máme ubytováno 14 Masajských holčiček. Tento dětský domov má také školu, ale ta má jiná pravidla než státní škola. Má kratší prázdniny. Oproti 1 měsíci ve státní škole, má jen 14 dní, jelikož to je katolická škola. Důležité na tom je, že polovina dětí odjela se svými příbuznými domů a naše holčičky, které nikoho nemají, by tam zůstaly opuštěné. Tak jsme se rozhodli, že jim uděláme prázdniny a zařídíme jim tří denní pobyt za městem Nanyuki v jedné katolické ubytovně, kde je k dispozici hřiště na hraní, 3krát denně jídlo, teplá sprcha a měkká postel. Holčičky od té doby co jsme je umístili do domova, nikde jinde nebyly, a když budou pohromadě, myslím, že budou opět šťastné. Domluvili jsme se se svatým otcem, ředitelem této ubikace a ten s tím souhlasil. To už byl opět večer, nás čeká druhý den mnoho práce, takže dobrou noc.

6. 8. 2010 Nanyuki, Meru

Tento den máme v plánu dojet pro našich 13 Masajských holčiček do Meru a přivézt je na tří denní prázdniny k nám do Nanyuki. Před třemi měsíci mi Hellen napsala e-mail o jednom smutném příběhu 12 ti leté Masajské holčičky, která byla znásilněna a otěhotněla. Kvůli masajským zvykům ale chtěli dítě po porodu zabít. Když se chce masajský chlapec stát mužem, musí jít do buše zabít lva a musí mu být provedena obřízka. Jelikož ale tento chlapec neměl tento obřad za sebou, masajská kultura by ho nepřijala za svého a tak se toho ujal místní tisk. OMDC pomohla Lampainy utéct od těchto barbarských zvyků. Její narozenou dceru jsme umístili do katolického centra pro děti do tří let, tam může po tyto tři roky bezplatně žít. Poté se již budeme muset postarat my. Novou holčičku Lampainy jsme umístili do stejného domova St.Francis, kde pobývá našich 13 masajských dívek. Nyní tedy máme masajských dívek 14 a Lampainy čeká na vaši pomoc.

Dopoledne ještě vyřizujeme pár věcí v kanceláři a v 11 hodin vyrážíme spolu s Hellen, Josephine, Mařenkou a klukama za holčičkami. Opět dlouhá cesta plná výmolů a po třech hodinách už přijíždíme k St. Francis domovu. Vcházíme dovnitř. Už z dálky na nás volají naše holčičky a běží k nám. Jiskry v jejich očích tuší, že se něco bude dít. Vypadají šťastně, ale na sobě mají to samé roztrhané oblečení jako když jsme je předávali tenkrát do domova. V domově dostaly uniformu, ale na prázdniny si musejí vzít, v čem přišly.

Cyrus jde na hlavní silnici shánět druhé auto a já nakládám první polovinu do Toyoty. Odjíždíme do Naynuki, do ubytovny Mt. Kenya Monastry už přijíždíme ve večerních hodinách. Rozdělíme holčičky do jednotlivých pokojů po 6 ti postelích, večeře a spát. Při rozdělování večeře se musím smát. Nandavám dětem jídlo o porci, že já bych to nesnědl a Hellen na nás volá, že ať jí přidám a to minimálně jednou tolik. Porce, že bych to měl na dva dny a 4 leté mrně to má za chvilku v sobě. Pak si ještě řekne o pomeranč :)

7. 8. 2010 Nanyuki

Dopoledne máme v plánu spolu s Hellen zřídit druhý účet u Standard Chargered Bank v Nanyuki, abych mohl posílat platby zvlášť na stavbu dětského domova a zvlášť na adoptované děti. Poté míříme na místní trh s oblečením, jdeme nakoupit pro každou holčičku jiné oblečení. Jeansy, kalhotky a mikinku, pásek. Dále také pleťovou vazelínu na kůži, aby nebyla tak vyschlá, kartáček, pastu na zuby, těm starším dámské potřeby. Po nákupu již míříme za dětmi do Monastry. Jdeme dětem dělat radost. Rozdám všem oblečení, krémy, kartáčky a za chvíli se z holčiček už stávají krásné, čisté a hezky oblečené děti. Celé odpoledne je vyhrazeno na hraní. Hellen s nimi zpívá tradiční Keňské písničky, hraje hry. Taková radost ani nepotřebuje další komentář.

 
Odpoledne jsme už objednáni k doktoru Kurgetovi. To už moc velká radost pro holčičky není. Nikdy nebyly u doktora, takže musí přijít na řadu první očkování proti Tetanu. Odpoledne jsme pozvaní do místní nemocnice. Již při vcházení do chodby je cítit zápach nemoci a křik smrti. Procházíme kolem hlavních dveří, je slyšet obrovský křik bolesti. Holčičky jsou pěkně vystrašené. Jedné ženě právě při porodu zemřelo dítě, bohužel .... Přichází kolega dr. Kurgeta, posíláme do ordinace děti po částech. Některé to zvládají s úsměvem, hlavně ta nejmenší - Nayakain, některé musím držet s velkou silou. Děti to ale chápou a vědí, že po té nebudou nemocní. Po naočkování odjíždíme opět zpět do Monastry na večeři. Den je opět u konce.

8. 8. 2010 Nanyuki, Monastry

Dnes mám v plánu rozdat všem Masajským holčičkám dárky od vás adoptujících rodičů a pořídit nové informace. Dopoledne ale mají modlitbu, jelikož je neděle, tak za nimi odjíždí jen Cyrus a Hellen , já mezitím připravuji dárky a třídím je. Na oběd pro nás přijíždějí Hellen se Cyrusem, my se vydáváme společně za holčičkami. Když jsme přijeli jako vždy se všechny dívky seběhly k autu a radovaly se, tušily, že se něco bude dít, nesli jsme plné tašky dárků. Po jednom jsme dívky posadili na deku, rozdávali jim dárky od vás, natáčeli video, udělali jsme mnoho fotografií. Na jejich obličejích byla znát obrovská radost, ale i stud. Řekl bych, že to byl jeden ze šťastnějších dnů od té doby, co jsme je odebrali z nuceného manželství. Celé odpoledne jsme si s dívkami hráli, zpívali písně, tančili. Po večeři šly dívky do postelí a my také.

9. 8. 2010 Nanyuki

Na toto ráno jsem měl domluvenou schůzku se starostou města.

Poté už míříme do naší kanceláře, kam v tu dobu Cyrus přivezl všechny Masajské holčičky ze zakončených třídenních prázdnin. To už na ně čekal doktor Muchiry, který také společně s doktorem Kurgetem pomáhá naší organizaci.
Jelikož byly dívky nuceně provdány do manželství a musely provozovat sex, byla tu ta možnost, že mohly být nakaženy HIV. Proto jsme pro ně připravili s doktorem Mucherim irské kvalitní testy. Jedné po druhé doktor provedl test, který obnáší: vpich do prstu, odebrání kapky krve, která se přiloží na začátek lajny testovacího proužku, poté se na krev nakape určitá chemická sloučenina a dále se již jen čeká...
Uprostřed testovacího proužku jsou dva obdélníky oddělené zeleným proužkem, k těmto obdélníkům krev pomalu postupuje a ukáže, zda je test pozitivní či negativní. Pokud se krev dostane pouze k prvnímu obdélníku je test negativní, ale pokud se zaplní oba, je test bohužel pozitivní. Ze 14 ti vyšel bohužel jeden test negativní. Nečekal jsem ale, že pozitivní test vyjde té nejmenší a nejmladší - Nampakai. Přeběhl mi mráz po zádech. Když jsem uviděl její usměvavou tvář, nemohl jsem uvěřit, že by jí nějaká zrůda mohla udělat toto.

Když se tomuto pětiletému dítěti člověk podívá do tváře, vidí dítě plné radosti a úsměvů - nemohu to pochopit a nevím co psát dále.......

Poté ještě doktor prohlédl dívky, zda jsou zdravotně v pořádku, ošetřil drobná poranění a některým předepsal potřebné léky. To už na ně čekal před kanceláři Cyrus s mini autobusem zvaným Matatu. Dívky se smutkem v očích, že už jim končí třídenní prázdniny, pomalu nastupovaly do autobusu a loučily se s námi.Těším se, až je v lednu opět uvidím a vezmu je na další prázdniny.

Odpoledne jsme začali s návštěvami ostatních adoptovaných dětí. Jako první přišla na řadu tvář OMDC Sarafina Kaari. Jelikož vím, že je HIV pozitivní, schoval jsem si pro ni ještě jeden test. Doufal jsem, že osud k ní přeci nemůže být tak krutý. Poté, co jsem HIV test provedl já osobně, mne výsledek vyvedl bohužel z omylu. Sarafina je stále pozitivní....

Rozdávání dárků, pořizování informací, videa a fotografií, tak vypadal celý zbytek našeho dne. Toto odpoledne jsme stačili navštívit sedm adoptovaných dětí a se západem slunce se vracíme zpět do resortu.

Máme dnes domluvený mítink s těmi, kdo pracují pro OMDC. Schůzka byla naplánována do našeho resortu ke stolu v restauraci. Dorazil právník Dr. Kiget, účetní, zástupce Dr. Kurgeta Dr. Shira, sociální pracovnice Josephine Kulea, Kluci Hellen a já. Převážná část večera byla o účetnictví, takže nic zajímavého, ale něco přeci. Mám prý všechny peníze, které používám pro nadaci nejprve vložit na účet a pak je zase vybrat, aby bylo vše zaznamenáno ve výpisech banky. Pak už jen přišlo na řadu, jak postupujeme. Hellen povídala skoro hodinu...
Velmi těžce se mi po některých věcech, co jsem dnes zjistil, usínalo.

10. 8. 2010 úterý - Nanyuki a Likii slumy

To nejdůležitější proč jsem sem jel, byl také rozjezd stavby dětského domova v Doldol. Můj sen se začal dnešním dnem naplňovat, jelikož v 8 hodin ráno odjíždíme za ministryní pozemkového fondu (tak se v Keni nazývá katastrální úřad). Tam nám byla předána již zakreslená mapa s pozemkem pro stavbu dětského domova s pojmenováním „Rescue center in Doldol for OMDC". Měli jsme z toho ohromnou radost, jelikož se můj plán postavit dětský domov stává realitou z 99 %. To říkám jen proto, že keňské zákony jsou velmi odlišné, vláda si žádá souhlas i ostatních občanů. To znamená, že musíme čekat dva měsíce, zda někdo nepřijde s nějakou připomínkou. Musíme podat oznamovací inzerát do hlavních i místních keňských novin a vyvěsit po úřadech v Laikipii. Já doufám, že tomu tak nebude, že lidé pochopí, že jsme tu jen proto, abychom pomohli jejich dětem a zlepšili jim jejich životy. Poté míříme se zakresleným pozemkem pro náš nový domov k architektovi. Ten tento výkres potřebuje pro umístění stavby. Zároveň s ním domlouváme na čtvrtek geodety na zaměření pozemku a také stavební firmu, která položí, jak jsem slíbil - základní kámen stavby dětského domova v Doldol.

Nyní už nás čekají děti, které jste si adoptovali na dálku. Celkem jich máte 64, z toho 13 Masajských dívek z Meru již máme za sebou, 7 ze včerejška, takže zbývá 44 dětí. Kolem 11. hodiny začínáme s návštěvami. Děti mají v tuto dobu prázdniny, a tak doufám, že je všechny nalezneme doma. Každé nové dítě od naší poslední návštěvy má ode mne slíbené natočení úvodního videa. Ti, co již video mají, tak fotografie a u všech pořízení nových informací, předání jídla a dárků. Občas mi připadá, že 7 mi místná Toyota je někdy opravdu malá. Do auta je vždy nutné dát minimálně 10 tašek s jídlem po 40 ti kg, dva velké kufry s dárky, dva malé kufry se šanony a natáčecí technikou. Do toho ještě já, Hellen, Patrick, Cyrus, Marie a Jimy - náš nový spolupracovník. Pak také někdo, kdo zná adresu, no, adresu... místo, kde se nachází slumový domek, jelikož při každém odbočení v tom bludišti vám to připadá všechno stejné. Slum v Nanyuki má kolem 250 ti tisíc lidí. Jedno dítě trvá přibližně kolem 30 ti minut, plus hledání místa pobytu. Každopádně v tento den jsme všechny, které jsme navštívili, našli doma. Celkem 23 dětí. Dobrá práce. Děti byly z naší návštěvy plné radosti. Po setmění již opouštíme slumy, jelikož to už začíná být nebezpečné. Spousta opilců, gangů, drog atd.. Večer ještě psaní této reportáže a šup do hajan, čeká nás další náročný den...

11. 8. 2010 středa Nanyuki slumy, centrum Likii

Po ránu musíme stihnout ještě devět dětí ze slumů a pak vyrazit do centrální části Laikipe, kde musíme navštívit 2 DC - městské úřady a tři děti v této provincii.

  V 8 hodin ráno vyrážíme do kanceláře pro jídlo a opět do Slumů. Po dokončení návštěv se jdu opět převléct do obleku. Míříme kolem národního parku s našimi Českými nosorožci prašnými cestami do Laikipie za místní vládou, která je vzdálená od Nanyuki cca 100km. Nejprve navštívíme Chlidren oficer pana Mushiriho, který pomáhá opuštěným dětem a také nyní nám s pozemkem pro pěstování jídla na chod našeho budoucího dětského domova. Chvilku si povídáme o naší práci, pak si přisedá k nám do auta, míříme společně do DC. Tam na nás již čeká Mr. Kilonzi. Naštěstí je to ten samý z mé poslední návštěvy v lednu, takže již o všem ví a jen mu vyprávíme, jak jsme postoupili s pozemkem a s naší prací. Do toho se přidá pan Mushiri, přimlouvá se, jak moc je naše organizace v této oblasti potřebná a stejně tak pozemek pro pěstování jídla - kukuřice, fazole, brambory a jiné zeleniny. Nyní již musíme počkat, až se svolá rada, tak jako u pozemku v Doldol. Každopádně všichni byli po této schůzce nadšeni včetně samotného starosty provincie.

Poté již míříme za ostatními třemi dětmi, které máme v této oblasti. Jedna z nich je známá z našeho posledního videa - Elishiba Kairu, jejíž matka je HIV pozitivní, žijí v rozpadlém slumovém domku uplácaného z bláta a klacků. Před půl rokem byla Elishiba ze mě úplně vyplašená, ale nyní byla plná úsměvů a jiskry v očích. Po návštěvě zbylých dětí již míříme při západu slunce

zpět do resortu. Jdeme opět brzy spát, jelikož nás nečeká nic jiného, než opět náročný den :)

12. 8. 2010 čtvrtek - Nanyuki, Doldol

Brzy ráno musíme vyzvednout před cestou do Doldol pana architekta. Pak se také domluvit s ministryní pozemkového fondu na schůzce, která bude přímo na místě, kde bude stát náš nový dětský domov.
Do Doldol přijíždíme kolem 11. hodiny a začínají se dít věci, na které jsem čekal tak dlouho. Geodeti vyndavají nivelační přístroj, pásmo a začíná se vyměřovat.

Do toho přijíždí firma od našeho projektanta, se kterou jsem domluvil zhotovení základního kamene. V této oblasti vůbec nic není, všechno se musí dovážet. Takže přijeli s kanystry vody, cementem, pískem, základním kamenem ve tvaru Afriky a lidmi na práci. Vyměřování pozemku velkého 11 akrů x 4063m trvalo do 16 ti hodin, ale stejně ho nevyměřili celý. Dokázali ale určit polohu, dva základní body, ze kterých se dalo určit, kde bude stát náš domov. Poté se pustila do práce stavební firma. Vytáhli kanystry, japonský cement a ostatní materiál pro položení základního kamene.

Mezitím nám místní starosta vyřídil pozvání do místní Masajské rodiny včetně přespání v jejich úzkém domku zvaném Maňata.
Kvůli naší návštěvě udělali místní zvyk a zabili na naší počest kozu. Usmrcení kozy bylo hodně drsné a leckterý žaludek by asi nesnesl pohled na tento obřad. Nejprve je potřeba kozu udusit, aby se napěnila krev. Po 5 ti minutách dušení se jí podřízne hrdlo, napěněná krev vyteče do připraveného hrnce. Maso se peče na ohni a krev vypije na počest návštěvy.

No, zvládli jsme to a v nočních hodinách se vracíme do jiné Masajské rodiny, kde na nás čeká ubytování. Nejprve ale bylo zapotřebí zastavit ve městě a nabrat tři místní vojáky Keňské armády pro ochranu. Sedli do auta spolu s rychlopalnými zbraněmi G3 ruské výroby a měl jsem vyjet. Ptám se, proč je zapotřebí malá armáda do auta. Bylo mi oznámeno, že zaprvé kvůli přepadení od místních gangů, jelikož by mohli dostat hlášku, že pojedeme tímto směrem a také kvůli slonům. V této oblasti je opravdu hodně slonů, občas je možné je i vidět na náměstí Doldol. Přes náš nový pozemek prý procházejí každou noc, takže bude potřeba do stavby zařadit sluneční elektrárnu a postavit elektrické oplocení.

Ve 23 hodin vyrážíme směr Ilpolei, kde máme spát. Jedu cestou hodně opatrně, jelikož africká příroda právě vstává. Vojáci mají stáhlá okénka a prsty na spoušti. Sice jsem už zažil ve světě hodně, ale docela jsem měl stáhnutý zadek. U každé díry, které jsou cestou na Doldol někdy až metr hluboké přibržďuji a oči mám vytřeštěné do stran. Čekám, co se bude dít. Naštěstí jen, jen  :) velký slon u cesty, kterého jsme objeli a dorazili do Masajské vesničky. Malý a úzký Masajský domeček Maňata by problém nebyl, ale uvnitř nám rozdělali oheň, aby nám nebyla v noci zima a moc nekousali komáři s malárií. Ten dusivý kouř hned vedle spaní se fakt nedal. Po hodině větrání jsme se uložili a šli spát. Nějaká voda nebo záchod? Ne, tady opravdu ne. Těším se, až někdo z vás pojede se mnou a zažije si to :) Dobrou noc.
Dobrou? Ne, tento den ještě nekončí. V noci slyšíme kácení stromů vzdálené tak 30 metrů od tlupy slonů. Švábi nás kousají po celém těle včetně příbuzných komárů s možnou malárií. Nevím, ale nějak ten Masajský život nedávám  :) Asi nejvíce život Masajů vystihuje kniha Bílá Masajka a vřele vám ji doporučuji.

13. 8. 2010 Doldol, Nanyuki

Vstáváme v 8 hodin ráno, pokousaní od komárů a švábů, vycházíme z domečku. V tom nás zahládne Masajka a se slovy Sova ( někde také Sopa ) - což je Ahoj, nám přinese lavor s teplou vodou na umytí, tak přeci trocha kultury. Poté nám místní ženy zazpívají tradiční píseň na počest naší návštěvy a my odjíždíme zpět do Doldol.

Dopoledne stihneme 4 Masajské holčičky, které máte adoptované. Chybí ještě tři, ale jelikož jsou prázdniny, ani přes místní Masaje se nám je nepodaří najít. Snažili jsme je i hledat na místním masajském trhu s domácími zvířaty, kde se schází úplně všichni z okolních vesnic, marně. Hellen slíbila, že až sem přijede za týden, předá jim dárky od vás a udělá fotografie spolu s novými informacemi.

To už ale nastává čas mítinku a my vyrážíme směr pozemek. Cestou potkáváme davy lidí, jak kráčejí stejným směrem jako my. Velkolepou oslavu navštíví spousta vlivných lidí, novináři, rádio, televize, starostové, právník Kiget, místní rada města, Masajové a Masajky, farář, učitelé..., prostě plno lidí, kteří se na otevření stavby dětského domova přijeli nebo přišli podívat. Kámen jsme zahalili do Masajské sukně a úvodní slovo patřilo členovi rady města. Poté přišel na řadu tanec a zpěv místních Masajů zvaných Muráni. To jsou kluci ve věku do 18 ti let, kteří mají ještě před sebou obřízku penisu a zabití lva. K nim se pak přidali místní Masajské ženy, vystoupení bylo nádherné. Samozřejmě, že vytáhli k tanci i mě a Mařenku. Po úvodním zpěvu Masajů přišli na řadu proslovy od lidí, kteří k tomu chtěli něco říct. První slovo patřilo místní feministce, která brání práva žen Masajů, po té místní reverend, dále náš právník Dr. Kiget, Učitel místní školy, Starosta Doldol - současný zástupce. No a pak už přišla na řadu Hellen. Říkal jsem si, že mě asi představí, ale doufal jsem, že s mojí angličtinou mě nenechá mluvit. Omyl. Tak takhle rozklepaný jsem byl naposledy snad při maturitě. Jenže tenkrát jsem maturoval z ruštiny. Opět nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale 3krát mi po přeložení mých slov do Masajštiny tleskali místní Masajové a z mé angliny byla cítit pohoda a odhodlanost tuto stavbu dotáhnout do konce. Pak přišla na řadu ta významná událost a to, stáhnutí opony z kamene. Účastnili se jí starosta, Dr. Kiget, Hellen a já. Ovace a potlesk ode všech mě hřálo u srdce ani nevíte jak. Novináři mačkali spouště jak zběsilí a společné i samostatné fotografie u základního kamene nebrali konce...

Tak, nyní už opět při západu slunce vyrážíme zpět do Nanyuki vrhnout se na kancelářské práce a tímto se moje srpnová návštěva blíží ke konci. Důležité ještě je, že jsem se stal presidentem organizace OMDC, aby lidé z Čech, kteří budou chtít v budoucnu pomoci se stavbou, neměli strach, že peníze skončí neznámo kde. Hellen se stala mojí zástupkyní a Cyruse jsme přidali za svého člena jako sociálního pracovníka. Vše stvrzeno kulatým razítkem místního notáře.

Závěrem bych chtěl říci, že tak jako minule se náš nadační fond ONE MORE DAY FOR CHILDREN posunul opět o mnoho stupínků výše. Od ledna roku 2010, již máme o 41 adoptovaných dětí více, tedy celkem 64 dětí, které na tom byly opravdu špatně a nyní jsou plné úsměvů a vidiny své kladné budoucnosti. Za to Vám všem opravdu děkuji. V lednu jsme oficiálně zažádali o pozemek pro stavbu našeho nového dětského domova a nyní už máme položen základní kámen. Jsme vlastníkem pozemku s vodou o rozloze 44 128 m2, který sahá na největší kopec a z vrcholku, kde bude stát stavba je vidět daleká Afrika plná divoké přírody. Přesunuli jsme kancelář do přízemí, která je větší a má svou recepci, kde si u stolku můžou hrát děti s hračkami, které jsem od vás do Keni dovezl. Kancelář jsem již plně dovybavil a OMDC již působí jako plnohodnotná organizace. Opět se k organizaci přidalo plno nových lidí, kteří nám s dětmi chtějí pomáhat - doktoři, účetní, sociální pracovnice a učitelé.
Co říci poslední větou? Díky Vám všem za pomoc tomuto nadačnímu fondu, ať už je jakákoliv a díky, že jste článek dočetli nebo video shlédli až sem, do samého konce.

                     Díky váš Jirka Pergl

Poděkování patří: Projektu Week of Life , který nám pomáhá se stavbou dětského domova a jinou reklamou,  Martinovi za dar 100 000 Kč, všem hodným lidem, kteří jakkoliv pomáhají tomuto nadačnímu fondu.

Letadlo

Letadlo

Noční Nairobi

Toyota Prado

Měním USD na KSH

Dr. Martin

HIV test

HIV test

Cesta

Karatina

Karatina

Karatina

U kanceláře

U kanceláře

Jídlo

Kancelář

Kancelář

Kancelář

Kancelář

Já, právnička Elizabeth a Hellen před kanceláří