Navštívili naší kancelář mimo mojí obvyklou dobu

Dana Zdeňková s manželem, Anna Fechtnerová a Slávek Fechtner
Doba návštěvy – prosinec 2010
Cyrus s Patrikem jim připravili po předešlé dohodě nádherný program po národních parcích a to že kluci umí velmi dobře ( zajedou s vámi až před tlamu lva :) a mimo to si dali zastávku na 3 dny u nás v Nanyuki a prošli si Slumy, navštívili naše některé děti, rozdali bonbony a jídlo – prostě poznali opravdovou Keňu. Darovali OMDC 500USD, děkujeme

Napsala Dana Zdeňková:

Poprvé jsme Keňu, plni očekávání, navštívili před rokem, coby naprosto typičtí turisté. Přes cestovku – krásný hotel, pobřeží, dlouhé bílé pláže, nádherná voda… prostě idylka… Při této cestě jsme něco málo poznali, ale hlavně se potkali s prima manželským párem Andulkou a Slávkem, se kterými jsme se velice sblížili a stali se z nás přátelé. V té době jsme se poprvé dozvěděli o „jakémsi“ Jirkovi, který se snaží pomoci právě dětem v Keni. Uplynul nějaký čas a my se s Jirkou Perglem potkali osobně. A už to najednou nebyl jen tak nějaký Jirka, ale člověk, který má srdce na pravém místě, s otevřenou náručí pro spoustu „ztracených“ dětských dušiček a s ideou, která se začala stávat pomalu, ale jistě reálnou. Protože pracuji v jedné základní škole, vyšel mi Jirka vstříc a představil nám svou nadaci, film a fotografie ze své tehdy druhé (nebo už třetí?) cesty a před velkými prázdninami přijel s kluky z Afriky. Seznámení se Cyrusem a Patrickem byl asi ten poslední posun k plánování naší další cesty do Keni, jen tentokrát již bez účasti CK, ale na vlastní pěst a na delší dobu, právě s našimi novými přáteli. V červenci 2010 začala cesta dostávat jasnou podobu a záhy byl plán hotov. Času na přípravu bylo dost, ale nedočkavost se kterou se vracíme do rovníkové Afriky byla neuvěřitelně velká.
Když se přiblížil den odletu, stoupalo napětí a velké očekávání… vracíme se zpátky! Nyní ale jinak. Po svém. Hlavou všech se honila spousta otázek, na které jsme postupem času dostávali odpovědi… na některé se odpovědi asi nikdy nedočkáme… Na letišti v Nairobi na nás čekali „staří“ známí Cyrus s Patrickem – radost, že jsme se setkali a poznali byla obrovská. Po několika dnech strávených v Nairobi, kdy se pomalu, ale jistě musíte oprostit od evropského myšlení a zkusit zapadnout do naprosto od nás odlišného života Keňanů, jsme se konečně vydali na sever – směr NANYUKY. 1. ledna 2011 – Nový rok, kdy ještě většina lidí na celém světě oslavovala nebo vyspávala po oslavách, jsme se konečně rozjeli tam, kam já osobně jsem chtěla opravdu moc… Po cestě nám do auta vplul další spolucestující – Hellen Gathogo, koordinátorka projektu OMDC v Keni… Bylo to, jako by se slunce rozsvítilo ještě víc a její dobrá nálada a nakažlivý smích byl najednou všude… měli jsme pocit, jako bychom ji znali dávno. Další krásný člověk z Jirkova okolí. S Hellen jsme se domluvili, že naše první kroky v Nanyuky povedou do kanceláře a tam nás seznámí s dalším. Cesta, nejen úžasnou krajinou okolo utíkala rychle, ale hlavně právě díky Hellen a její všudypřítomnou pozitivní náladou nám nevadil ze všech stran se valící prach ze silnice. Nechci a snad ani neumím popisovat vše co jsme po cestě viděli, včetně zastávky na rovníku nebo první pohledy na Mt. Kenyu. Chci jen popsat mé dojmy, dojmy člověka, který není zrovna typickým cestovatelem a který chtěl vidět na vlastní oči a poznat na vlastní kůži prostředí, ve kterém se Jirka pohybuje, ve kterém žijí děti, kterým pomáhá a kde pro ně bude stát nové útočiště …
První zastávka v Nanyuky – Kancelář OMDC… Všichni, kteří Jirku znáte, na něj můžete být náležitě pyšní… zázemí, které s Hellen vybudovali je úžasné… Skromné, ale účelné… V kanceláři jsme se seznámili s Jamesem – dalším členem nemalé rodiny OMDC… Hellen nám vyprávěla o útrapách zdejších žen a dětí, potažmo celých rodin, co všechno si museli prožít a většina z nich stále prožívá, o velkém počtu hladovějících, zneužívaných, nemocných, HIV pozitivních … jak chodí na pravidelné návštěvy do slumů, jak pomáhá dětem, rodinám… vlastně vše o práci OMDC přímo na místě… řeknu upřímně, když si  člověk občas přečte nějaký článek o takovéto nadaci nebo shlédne nějaký film, je mu úzko a minimálně se zamyslí nad tím, co by těm lidem pomohlo… když jste však přímo na místě, kde je všechna ta bída a utrpení vidět na každém kroku, padá na vás neskutečná tíseň a zároveň solidarita a každé dítě byste si najednou chtěli obejmout, vzít domů… a to jsme byli zatím jen v kanceláři a poslouchali a prohlíželi si fotky a dokumenty, které nám ochotně Hellen s Jamesem předkládali. Protože jsme s touto cestou dopředu počítali, nedalo nám to, abychom něčím na místě nepřispěli, takže jsme v kanceláři nechali nějaké léky, trička, psací potřeby, sladkosti a penízky a po „rychlém“ obědě ve zdejším „bufetu“ se vydali do slumu…
Druhá zastávka v Nanyuky – slum
Cesta na okraj Nanyuky se zhoršovala až se nakonec změnila ve více než polní… Už z dálky jsme před sebou viděli skupinku dětí, které, když zahlédli auto se k nám hrnuli… Ráda bych vám tady popsala pocity, které člověk prožívá, když ty děti vidí…když vystoupí z auta a jde do slumu… když poslouchá Hellen, která zná všechny příběhy jednotlivých rodin… když vidíte kde žijí, kde spí… nejraději byste všem hned pomohli… stojíte tam, koukáte se, posloucháte, snažíte se usmívat, pohladit, osladit život… ale, je to jen v tu chvilku… Tam, přímo na místě teprve dostatečně poznáte, co Jirka, Hellen, James, Cyrus, Patrick, Job…a mnoho dalších z nadace OMDC dělají… teprve tam vám „doteče“ jak velká mají srdce…
Mohla bych tady do nekonečna psát miliony písmenek, která by popisovala situaci na místě, která by ale rozhodně nevystihla pocity, které člověk má, když je na chvilku součástí…
Takže již jen pár slov – Velké dík patří Jirkovi a všem z velké a stále se rozrůstající rodiny OMDC – takže i vám všem, kteří už máte „svou“ holčičku nebo chlapečka… kteří i kapičkou přispějete na dobrou věc – pro další den plný úsměvů „ našich“ dětí
Doufám, pevně v to věřím, že se do Keni – do Nanyuky znovu vrátím a budu moci obejmout „naši“ Grace………

1301898305.879745.30289-dsc01362-large 1301898308.624145.30289-dsc01365-large 1301898311.638466.30289-dsc01368-large 1301898316.346542.30289-dsc01377-large 1301898317.859884.30289-dsc01378-large 1301898320.343241.30289-dsc01381-large 1301898322.25534.30289-dsc01386-large

Daniel Ručkal

S Jiřím jsme procestovali skoro všechny světadíli a prožili spolu dobrodružné cesty do neznáma. V srpnu roku 2009 jsme spolu odcestovali do Afriky navštívit Ugandu, Tanzanii a Keňu. Od té doby naše expediční putování za neznámem skončilo. Možná se ani Jiřímu nedivím, mít na to prostředky, tak bych se asi zachoval stejně. Bylo to někde v půli cesty mezi Ugandou a východní Keňou, když jsme navštívili dětský domov, kde byla z 80 dětí polovina HIV pozitivních. to na vás zapůsobí natolik, že vás to nenechá spát. Po té ještě Jiřího napadlo, že bychom mohli navštívit místní Slumy a zjistit jak tam lidé žijí. Když jsme uviděli ty děti, které čichali lepidlo aby neměli hlad, bosé, špinavé a nemocné, dostalo nás to. Od té doby jsem již s jiřím nikam nevyrazil. Jen sleduji jeho pomoc a jak se vrací do míst, kde jsme spolu cestovali. Jen musím říct poslední věc, potkali jsme tam mnoho Mudzungu, tedy bílejch, ale i když každý rozdával bonbony dětem, nebo nějak jinak pomohl v dané chvíli, nikdo se tam již nevrátil, aby s tím něco udělal. Jíří má velké srdce a já doufám, že mu to vydrží hodně dlouho a jednou se tam s ním vrátím, abych otvíral dětský domov.

Daniel Ručkal

1298874036.165855.25467-f34_9537kopii-large 1299655160.307518.1815-f34_9767-large 1299655161.271831.1815-f34_9318-large 1299655162.4713.1815-f34_0216-large 1299655164.641932.1815-f34_0237-large 1299655167.543710.1815-f34_9873-large 1299655170.379536.1815-f34_9976-large 1299655173.554653.1815-f34_9879-large 1299655177.183534.1815-f34_9804-large

Jaroslav Tarczal

V srpnu roku 2009 jsem odletěl plný očekávání do Keni. Chtěl jsem na vlastní oči vidět životní podmínky, jaké v africké Keni panují a dozvědět se, jestli je možné nějak pomoci. Proto jsem cestoval s Jirkou Perglem, který velmi usiloval zlepšit život dětem v oblasti Nanyuki a rozhodl se založit nadaci OMDC. Měl jsem to štěstí být v úplném začátku, kdy Jiří musel zjistit a vyhodnotit stovky informací, ujet tisíce kilometrů a vidět, jak vůbec není jednoduché pomáhat. Osobně jsem se zapojil do této pomoci při pomáhání dětem. Nakupovali jsme dětem jídlo, rozdávali hračky a sladkosti a jezdili po úřadech kvůli oficiální registraci. Vím, že jednou na dovolenou v Egyptě zapomenu, ale tato návštěva Keni ve mě zůstane na vždy…

Jinak chci podotknout, že to co bylo s nadací od té doby uděláno pro moc dobrou věc je neuvěřitelné. S radostí jsem od té doby sledoval, jak se rozrůstá počet adoptivních rodičů i ostatních sponzorů. Je dobře, že se najde hodně lidí ochotno pomoci dětem na pokraji smrti, ale i že právě takové nadace jako je OMDC, mezi námi všemi vzbuzují důvěru a radost finančně přispět těm, kteří si sami pomoci nemohou. Sleduji také stavbu dětského domova, který v době mé návětěvy byl jen v plenkách a ve snech Jiřího a Hellen. Držme palce a povolme měšce, ať vše dobře dopadne. Ne kvůli nám, ale kvůli dětským očím, v kterých se opět díky OMDC může zeblesknout jiskra radosti neděje.

Jarda

1298873488.349904.25467-f34_2817-large 1299427294.359230.25218-f34_1286-large 1299427299.377340.25218-f34_1377-large 1299427304.547011.25218-f34_1428-large 1299427307.228143.25218-f34_1458-large 1299427310.16405.25218-f34_1464-large 1299427713.260424.25218-f34_1631-large 1299427729.554911.25218-f34_1878-large 1299427742.241525.25218-f34_1870_kopie-large

Silvie

Osudy strádajících dětí a nedodržování dětských práv v rozvojových zemí se mě vždy hluboce dotýkaly. Poté co jsem se této problematice věnovala při studiu, vím, že dlouhodobá pomoc zaměřená na konkrétní projekty, zejména podpora vzdělání dívek, zajišťování a dodržování dětských práv je víc než smysluplná. Jedním z mých snů bylo konkrétně pomoci adopcí holčičky a na dálku ji podporovat. Když jsem dlouho a pečlivě vybírala vhodnou organizaci, narazila jsem také na Jirkovu OMDC. Přestože to byla relativně mladá Nadace, získala si moji důvěru okamžitě. Nejspíš proto, že se jednalo o malou organizaci s osobním přístupem. Dalším impulsem realizovat adopci přes Jirku, byla možnost zapojení se do Mise v Keni a zažít vše na vlastní kůži, což byl také můj sen – cesta do Afriky, vidět situaci dětí na vlastní oči a udělat si vlastní obrázek.

Na cestu do Keni v lednu 2011 jsem se neskutečně těšila a zároveň se pokoušela připravit na vše, co by nás tam mohlo potkat. Nicméně realita byla víc než neuvěřitelná, od příletu do Keni jsem nevycházela z údivu, od pochybného jednání úředníků, přes chaotický systém, který v zemi věčného čekání spolehlivě fungoval, po kulturní odlišnosti, které mi mozek nebral.. Na to by se s trochou trpělivostí a smyslem pro humor dalo i zvyknout. Ale dřív než jsem stihla vstřebat kulturní šok, přišel další, sice předpokládaný, ale v reálném obrazu mnohem horší, chudoba, špína a žebrající děti. Spousta dětí. Všude kam jste se podívali, byly malé děti, bosé, hladové, nemocné, špinavé, zapáchající a některé pozitivní.. V tu chvíli na mě dopadaly beznadějné pocity, protože nelze pomoci všem co jsou zrovna okolo a na tento pocit se nedá zvyknout. Nikdy jsem nechápala, že je možné, aby děti trpěly nedostatkem elementárních potřeb, které jsou u nás automatické, ani potom co jsem stála uprostřed té nespravedlnosti, jsem tomu stále nemohla uvěřit.. Připadala jak ve velmi špatném snu a zároveň mě napadaly otázky, proč se to děje, kdo může za důsledky této situace, které tak krutě dopadají na bezbranné děti.. Na soucitné rozhořčení nebyl naštěstí čas, čekalo nás hodně práce v terénu. Postupně smutný a nezapomenutelný obrázek vytlačily veselé zážitky na dlouhých cestách za našimi dětmi nebo na formální schůzky, setkání s novináři a všemi přáteli Nadace. Ale nejkrásnější vzpomínka na setkání byla s mojí adoptovanou holčičkou Dianou v přeplněném dětském domově a seznámení se s její kulturou. Ohromující byla také setkání se všemi šťastnými dětmi ze smutných příběhů a vidět značné zlepšení a pokroky v jejich životech. Při každé návštěvě, kdy jsme předávali dárky, jídlo a mnoho dalšího nás vesele vítaly s neskrývanou radostí a spontánně se na nás vrhaly, včetně těch kteří se z počátku zdráhaly a někteří si nás hned přivlastnily a už se nepustily.. Bylo těžké uvěřit čím si tyto nyní šťastné děti v nedávné minulosti vlastně prošly. Důvěra a vděčnost v jejich očích je nepopsatelná. V tu chvíli si člověk skutečně uvědomí, co znamená pravý pocit radosti a štěstí i to, že na první pohled nepatrná kapka v moři znamená ve skutečnosti mnoho šťastných malých duší..
Jsem velmi ráda, že jsem se mohla zúčastnit této nezapomenutelné cesty a zapojit se přímo do činnosti Nadace v terénu s lidičkami –  Jiřím, Hellen, Jimmym, Josephine, Cyrusem, Patrickem a s ostatními z této velké rodiny, kteří za krátkou dobu odvedli ohromný kus užitečné práce, která mimochodem, není vůbec snadná a vyžaduje nejen velkou psychickou odolnost, mnoho úsilí, ale hlavně srdce na správném místě. Pevně věřím, že se najdou další, nejen soucitní lidé, ale i ti kteří mohou pomoci se stavbou dětského domova.

Závěrem chci podotknout, přestože to nebyla má první dobrodružná cesta, byla to velmi obohacující zkušenost a nezapomenutelný zážitek. Opravdu je rozdíl vycestovat na dovolenou, kde vidíte pouze krásy dané země, ale pokud vycestujete někam jako dobrovolník, poznáte skutečnou realitu té země, nejen odlišnou kulturu, tradice a její přírodní krásy, ale i chudobu, nemoci, zneužívané a hladové děti.

Silvie

1298873869.482631.25467-ke3_0325-large 1299652316.482228.1465-f34_6537-large 1299652318.537611.1465-f34_6997-large 1299652319.711408.1465-ke1_7287-large 1299652321.951953.1465-ke3_0264-large 1299652324.331038.1465-ke5_2077-large 1299652786.669403.1465-ke5_1475-large 1299652787.681623.1465-ke2_9769-large

Beatrice Trojanová

Moje první cesta do Keni.

Na cestu do Keni jsem se připravovala docela dlouho. Byl to můj sen se dostat do této krajiny a poznat ji jinak než jako obyčejný turista.  Impulsem bylo přečtění několika knih o Africe jako např. „Bílá Masajka“, „Pod africkým sluncem“ a jiné. To bylo taky důvodem, že jsem začala přemýšlet o adopci na dálku. Na internetu jsem narazila na organizaci OMDC, která ve mně po zhlédnutí jejich stránek vzbudila důvěru a po krátkém přemýšlení jsem začala podporovat jednu z dívek. Zároveň ve mně začala klíčit myšlenka, že bych se do té Keni opravdu chtěla podívat a vidět vše, o čem jsem jen četla, na vlastní oči. Povzbudila mne i ochota Jirky Pergla vzít sebou kohokoliv, kdo se pro to rozhodne. A tak jsem začala šetřit. Měla jsem sen a měla jsem cíl. Zaplatila jsem si lekce angličtiny, protože s tímto jazykem jsem dost na štíru a přečetla si pár dalších knih. Najednou tady byl konec listopadu a s tím zařizování letenek. „Takže nakonec opravdu POJEDU!!!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Strašně jsem se těšila a zároveň jsme měla i obavy z toho, že Keňa není moc bezpečná země. To mne ale v žádném případě neodradilo, přestože nejsem žádný hrdina ani cestovatel a když už, tak jen prstem po mapě. Tohle byla moje opravdu první velká cesta. Po dohadování kvůli zavazadlům, na check-inu na letišti v Praze, se nám nakonec povedlo nastoupit do prvního letadla do Istanbulu. Cesta sice pohodová, ale celkem dlouhá, takže jsem s nedočkavostí vystoupila v noci na letišti v Nairobi a poprvé se nadechla afrického vzduchu. „Co je Keňa“ – jsem měla možnost poznat hned na letišti – sáhodlouhé dohadování důležitých úředníků. Čím byl ten člověk na nižším postu tím důležitěji se tvářil. :-) Další překvápko čekalo hned v hotelu, kde jsme zjistili, že pro nás nemají rezervované pokoje. NEUVĚŘITELNÉ !!! Ale nám to nevzalo náladu, připadalo mi to velice dobrodružné, jak jsme ve tři ráno podnikli cestu do jednoho z nairobských barů, kde jsme měli počkat, než se uvolní nějaký pokoj v hotelu. Druhý den? Keňa na plný pecky! Nairobi s celou tou svojí vřavou a pachy. A čekání … a čekání a čekání … :-) Člověk neustále nevycházel z údivu, co ješte nebude fungovat. Nezbylo nic jiného než přeladit na keňskou vlnovou délku a zpomalit. Nemyslet evropsky, nepředpokládat, že když je něco naplánováno, že to taky vyjde. Nakonec pomalým keňským způsobem došlo na vše…
Cesta do Nanyuki je lemována úžasnou krajinou a ani prach ze silnice mi v tu chvíli nevadil. Tržište v Karatině, kde jsme mohli vidět nepřehledné množství pěstovaných plodin, které jsou nezbytné při přípravě jídla z pravé keňské kuchařky. Nebudu tady popisovat den po dni, protože to krásně rozepsal v reporáži Honza. Chci jen zachytit dojem nezcestovalého člověka, který navštívil tuto krajinu. Potkala jsem tady úžasné lidi, kteří pracuji pro OMDC v Nanyuki. Viděla jsem bídu, ve které jsou děti odsouzené žít. Je jich tady strašně mnoho. A taky několik desítek, teď už šťastnějších dětí, které jsou sponzorovány OMDC. Tady je vidět ten neskutečný rozdíl. Dítě, které má šanci a dítě, které bohužel šanci nedostalo. Člověk se ale nemůže zastavit. Bohužel všem dětem na světě pomoct nelze. Pro mne bylo útěchou to, když jsme viděli, že i když pomůžeme jen hrstce z tisíců, je to vždy strašně moc. Pro ně je to opravdu veliká šance do života. To, že můžou chodit do školy, že dostanou uniformu, že dostávají dárky od sponzorů bylo pro mě neskutečnou radostí a zadostučiněním. Viděla jsem to na vlastní oči. Ve školách nás vítali s úctou a ve slumu s radostí. Samozřejmě na dětech byl vidět z počátku ostych, jakoby nevěděly, co si mají s touto situací počít, ale úsměv byl okamžitě vyvolán pohledem na dárky, které jsme jim od sponzorských rodičů přinesli. Jakoby se v tu chvíli proměnily v místní celebrity. Najednou byly fotografovány, natáčeny a navíc, dostaly spoustu dárků. Něco neskutečného v jejich běžném životě.
Bonbónek navrch: Moje neuvěřitelné setkáni s adoptivní dcerou Nai. Nevěděla jsem, jak se zachovám, jestli budu brečet nebo se smát. Byla jsem jenom neskutečně šťastná, že ji vidím usměvavou a taky šťastnou že jsme se potkali „dovopravdy“. Pak opět úchvatné pohledy do krajiny, kterou jsem viděla jen na fotkách. Dokonce si myslím, že jsem byla lehce v šoku, a že mi vše dochází až teprve teď. Měla jsem možnost vidět její školu, třídu, místo kam chodí na oběd a taky kde spí. Vše mi s nenucenou radostí ukázala.
Dalším z nesmazatelných zážitků byla návštěva masajských dívek v dětském domově v Meru. Tam jsem mohla vidět nefalšovanou radost z toho, že nás vidí. Okamžitě nás obklopily a jakoby si nás chtěly aspoň pro tuhle chvíli nechat jenom pro sebe. Neustále povídaly, později se i předváděly. Žádný ostych, žádná nervozita, jen upřímná radost. Tady jsem viděla, jak holky na tom, že je někdo podporuje, visí. Byl to nejenom pro nás, ale hlavně pro ně jeden z nejšťastnejších dnů. Lampaine mohla navštívit své miminko v kojeneckém zařízení, kde je umístěno. Bylo to hrozně dojemný. Tohle jsem už nedávala. Když vidíte dítě, které má dítě. Z ní však sršela radost.
Možná máte z mého vyprávění pocit neskutečné „selanky“, kterou jsem během celého pobytu zažívala. Nebylo tomu stále tak. Chvíle, kdy jsme se unavení vraceli večer do hotelu z pocitem, že nelze pomoci všem. S obrazy bídy a bezmoci. Chvíle kdy věci nefungovali „evropským způsobem“.  Vše se nakonec ale pohlo. A to je můj celý dojem z Keni. Ono to jde, pomalu ale jde.  Svahilské „pole pole“ nás provázelo na každém kroku a tomu se tady musí přivyknout. Obdivuju každého kdo se do této činnosti vůbec pustí. Zpočátku to sice vypadá jako „mission imposible“, ale každý krok je krokem vpřed a tady je vidět, že těchto kroků se udělalo už hodně. Důležité je to, že správným směrem.

Beáta Trojanová

1298873728.434409.25467-ke1_8470-large 1298873729.505664.25467-ke2_9066-large 1298962954.156275.4773-p1230239-large 1298962958.436575.4773-p1210071-large 1298963098.358309.4773-p1210097-large 1298963106.244120.4773-f34_6909-large 1298963260.759636.4872-ke2_9738-large 1298963263.375910.4872-ke2_9798-large

Dagmar Perglová

V 65 letech jsem se nebála jet do Afriky – do Keni

Můj syn Jirka mě o vánocích 2010 překvapil darem „poukaz“ na cestu do Afriky v srpnu 2011. Nevěřícně jsem na poukaz hleděla a začaly mně kapat slzy radosti a štěstí. Samozřejmě pojedu a všechno si zaplatím, hlavně že pojedu – poletím. Těšení bylo veliké. 2 měsíce před odjezdem jsem začala s očkováním proti „africkým chorobám“. Protože jsem seniorka, tak jsem musela na očkování chodit postupně. Když se blížil termín odjezdu, ptám se Jirky, co si mám vzít za oblečení. Mami, tak aby se ti to vešlo do kufříku do letadla. Vezeš 2 velké kufry dárků pro děti. Do kufříku se mně vešly 2 trička, mikina, kalhoty, pyžamo,pantofle, spodní prádlo. Zbytek si prý můžu koupit v Keni. Cesta letadlem turecké letecké společnosti proběhla klidně a ani kufry s dárky se nám neztratily. V Keni jsme přistáli na letišti ve 3 hodiny ráno, následovaly obvyklé prohlídky a vydání turistického víza. Na letišti nás čekali 2 kluci Patrik a Seyras. Když jsme se potkali a oni oba dva řekli „vítáme vás v Keni“ tak jsem měla slzy v očích. Připadala jsem si, že jsem přijela k letitým přátelům a tak to bylo po celou dobu našeho pobytu.Všechna setkání, (a že jich bylo) byla nabita upřímností, radostí, snahou udělat nám pobyt co nejhezčí, i když jsme jeli pracovat. Musím říci, že obrovskou osobností je „naše“ Helen Gathogo, která koordinuje všechnu finanční pomoc z ČR tak, aby všechny peníze byly použity pro děti. A moji osobní strážci Seyras a Patrik se o mě starali, jako bych byla jejich vlastní máma. Viděla jsem překrásné safari parky plné zvířat, ale setkala jsem se i s nesmírnou bídou dětí, které nemají rodiče nebo rodiče nemají práci. 10 dnů jsme jezdili po slamech a navštěvovali naše adoptivní děti, protože v srpnu jsou prázdniny a děti z domovů jsou na l měsíc předány pěstounům, které určí stát a oni se o ně starají. Ještě vysvětlím co je to slam – velké soustředění lidí na území vedle města, kam stát přivede el. energii a vodu (ne všude) a lidé si postaví dřevěná obydlí (prkna pobitá lepenkou, okna nezasklená, místo dveří závěs, na zemi hlína, nebo nějaký igelit) o rozměru cca 4x4m. Zde žije i 5ti členná rodina.

Na jedné posteli spí i 3-5 dětí, bez dek, bez matrací. Pro nás evropany naprosto nepochopitelné. Ale musím říci, že ženy ve slamech pořád perou – ručně – všude visí čisté prádlo. Když se naše auto s polepem OMDC objevilo na okraji slumů, najednou všude kolem nás bylo 30 i více dětí. Rozdávali jsme cukroví a jiné mlsky. Celý pobyt ve slamech nás doprovázely, smály se, dělaly hlouposti – prostě děti. Můj největší problém byl, že neumím anglicky. V Keni je úřední řeč svahilština a angličtina. Moc mě to mrzelo, že si s dětmi a zejména s těmi „našimi“ adoptovanými nemohu popovídat. Nás v mládí učili ruštinu, což se nedá nikde ve světě použít. A tak se vše odbývalo bez mluvení. Děti, když zjistily, že jsem máma Jirky, tak si mě ihned zabraly pro sebe, mačkaly mě, líbaly, říkaly „ajlavjú“ tiskly se ke mě, a já je hladila a mazlila se s nimi a cítila k nim nesmírnou lásku. Ten pocit v mém srdci nelze popsat slovy. Pořád jsem měla slzy na krajíčku a nejraději bych je všechny sbalila a odvezla k nám do Čech. Byl to nesmírně silný pocit, který se znovu vrací, když si na děti vzpomenu. Z jejich slov „mama“ bylo cítit, jak jim jejich opravdová máma chybí a trpí nedostatkem mazlení, lásky, pohlazení. Jsem všem adoptivním rodičům vděčná, že podporují tyto děti. Ani si neumíte představit, jakou ohromnou věc děláte, když tyto děti podporujete. Ty starší to již vědí, snaží se učit, jsou na předních místech ve školách kam chodí. Mají Vaše fotky umístěné nad svým spaním a moc čekají na Váš dopis. Proto prosím všechny rodiče, posílejte jim Vaše fotky, dopisy – všem dětem, i když nepošlete dárek – tak pište – anglicky. Viděla jsem velký smutek v očích až došlo i na slzy u 2 dětí, kteří sice dárek dostaly (od OMDC) ale nedostaly dopis. Věděly, že na ně adoptivní rodič nemyslí. Ty děti čekají a nesmírně se těší na leden a srpen, kdy za nimi přijede Jirka a přiveze Vaše pozdravy. Uvědomte si, že podporujete sirotky a pro ně je důležitá finanční podpora, ale i velmi důležitá podpora duševní, jste pro ně máma nebo táta.

Jeli jsme navštívit a předat dárky našim 15ti masajským dívkám do dětského domova v Isiolu. Přivítání bylo opět velké, upřímné jak od ředitelky domova, personálu až pro naše děvčata. Emoce byly na obou stranách hodně silné. Když děvčata zjistila, že jsem máma Jirky, okamžitě mě obklopila a byla jsem „jejich máma“ se vším co k tomu patří, polibky, stisky, mazlení, hlazení a slůvka „ajlavjú“ padala ze všech stran. Tak silný zážitek nelze slovy popsat a nakonec Vám jenom tečou slzy a cítíte obrovskou lásku ale i bezmoc, jak těmto dívkám ještě více pomoci. Nelze si je vzít sebou a starat se o ně. A proto si svého syna Jirku nesmírně vážím, protože ten svůj pocit, který mám já, dokázal převést do skutečné pomoci a to prostřednictvím Vás všech, kteří pomáháte těmto dětem postavit se na vlastní nohy. Moc si vážím všech lidí, kteří si těchto dětí ujali a moc Vám přeji, abyste se s nimi jednou setkali a mohli je políbit jako já a ony na oplátku Vám projeví vděčnost za to, že jste jim v jejich těžkém životě pomohli tak, aby se do tohoto života uměly zařadit. Všechna děvčata jsme vzali do města na nákup. Všechna se oblékla podle toho co si vybrala. Měla velkou radost. Potom jsme jeli všichni do hotelu na oběd. Byla poprvé v hotelu a poprvé použila normální WC a umyvadlo s teplou vodou. Děvčata jedla oběd a ta která již nemohla automaticky šla a zbytek jídla dala těm hladovějším. Na konci jídla byly všechny talíře naprosto prázdné, žádné zbytky jako u nás. Toto jsou momenty, které Vás překvapí. Toto by měly vidět naše děti ze školních jídelen. Byla jsem v Africe 25 dnů, viděla jsem krásy země, různá přírodní pásma od sucha až po zelenou krajinu s obilím, zeleninou apod. Keňa má perspektivu, staví infrastrukturu země, podporuje školství a vytváří systém pro to, aby se lidé začali mít lépe. Ale je před nimi hodně dlouhá cesta.

A ještě nakonec musím napsat můj zážitek. Když jsme přijeli do Keni do kanceláře v Nanyuki OMDC, tak jsme přáli upřímnou soustrast naší Hellen, neboť ji před týdnem zemřel tatínek. Při jedné misijní cestě jsme projížděli městem, kde se Hellen narodila. Vzala nás k sobě domů. Tam nás seznámila se svoji maminkou – 96 let – a svoji mladší sestrou – cca 40 let. Pak jsme všichni šli na konec zahrady k hrobu tatínka, zasadili jsme kytku a minutou ticha uctili jeho památku. Při pohledu na kříž, kde bylo jméno, letopočet narození a letopočet úmrtí jsem nevěřila vlastním očím. Letopočet narození 1878 úmrtí 2011. A teď si spočítejte, v kolika letech tatínek měl své poslední děti – Hellen 42 let, její sestra 40 let a kolik bylo mamince, která za život vychovala 10 dětí a vůbec nepotřebovala doktora.

Honza Štěpán

V lednu a únoru 2011 jsem strávil pět nezapomenutelných týdnů s Jirkou Perglem a dalšími lidmi z OMDC v Keni. Cestu, pobyt a s tím spojené zážitky a pocity popisuji velmi podrobně na těchto stránkách v sekci Reportáže. A tak si tady místo toho dovolím napsat jen krátké hodnocení, jak po této zkušenosti vidím nadační fond OMDC já.

OMDC je jiná organizace než většina ostatních charitativních organizací. Nemá žádné velké kanceláře, auta ani reklamy v televizi. Nepracujou v ní stovky ani desítky lidí. Její zakladatel a další spolupracovníci si cesty do Keni, ubytování, jídlo i další náklady platí ze svého. Kdokoliv z přispěvatelů fondu se na vlastní kůži může přímo v Keni přesvědčit (a spousta z Vás tak již učinila), jak je s jejich penězi nakládáno, osobně se sejít se svým adoptovaným synem/dcerou a třeba si i ve slumu srovnat, jak vypadá situace dětí, kterým OMDC již pomáhá a situace dětí, které pomoc ještě potřebují. Na místě velmi rychle pochopíte, že tahle práce má smysl.

OMDC je vlastně takový dlouhý příběh. Příběh, na jehož začátku je spousta bolesti, smutku, utrpení a slz. Je v něm ale také dost naděje na lepší život, víry a dětských úsměvů. Je to příběh s otevřeným koncem. Příběh, jehož součástí se můžete stát i Vy a zcela tak změnit něčí budoucnost…